Publikováno

Nový e-shop, Vánoce a zasílání na Slovensko

Hesperion dnes uvedl do provozu nový e-shop, dosavadní systém nevyhovoval rostoucímu počtu a pestrosti objednávek. V novém systému můžeme nabídnout více možností dopravy šitých na míru objemu vaší objednávky (doslova). Doufáme, že vše poběží hladce. Pokud by však přece jen došlo k nějakým zádrhelům, prosíme o vaší trpělivost a shovívavost – a ideálně také o zpětnou vazbu, abychom to mohli napravit.

Pokud byste rádi naše knihy obdrželi ještě do vánoc, doporučujeme poslat objednávku nejpozději v průběhu pondělí 18. prosince (ideálně s platbou na dobírku). Ne že bychom Vám knihy později neodeslali, ale nemůžeme garantovat, že Vám je pošta včas doručí. Můžete případně vybrat i dodání kurýrem Geis, kde je šance včasného dodání možná o něco pravděpodobnější.

Další novinkou je také možnost zasílání individuálních objednávek na Slovensko. V souvislostí s faktem, že společnost ZAEX nyní již funguje pouze jako velkoobchod, hesperion se rozhodl vyhovět opakovaným žádostem a spouštíme (zatím zkušebně) doručování objednávek i na Slovensko. Nabízíme dvě varianty, jednu rychlejší ale dražší prostřednictvím kurýrní služby Geis Parcel, druhou prostřednictvím „Pošty bez hranic“, kdy jednotlivé zásilky na Slovensko pak bude doručovat Slovenská pošta. Tyto zásilky budeme ve zkušebním provozu odesílat 1-2 týdně, podle zájmu.

Děkujeme za vaší dosavadní přízeň.

 

Publikováno

Michael O’Brien – rozhovor

Přinášíme našim čtenářům překlad rozhovoru s autorem knih Otec Eliáš – Apokalypsa a Eliáš v Jeruzalémě – Michaelem O’Brienem. Rozhovor vyšel prvně v prosinci 2015 ve španělštině.

Proč jste napsal toto pokračování „Otce Eliáše“ (česky původně pod názvem Apokalypsa) tolik let po první knize? Uvažoval jste o dalším svazku od začátku, nebo jste měl nějaký zvláštní důvod, proč jej napsat až nyní?

Čtenáři mi často navrhovali, abych napsal pokračování. Po mnoho let jsem tuto myšlenku odmítal, ale v posledních několika letech se mi v mysli vynořovaly silné obrazy a scény pokračování tohoto příběhu, které si přímo říkaly o to, abych je dal na papír. Modlil jsem se a čekal. Pak nastal okamžik, kdy mi bylo jasné, že bych tuto knihu napsat měl, a to nyní.

Válka mezi dobrem a zlem je nyní ještě intenzivnější a komplexnější, než v době, kdy jsem napsal Otce Eliáše. Žijeme uprostřed doby masivní apostaze od pravé víry, degenerace kdysi-křesťanské civilizace Západu, s čímž jsou spojené i nevyhnutelné útoky na náboženskou svobodu. Je to situace podstatně odlišná od situace rané Církve, jež sestávala převážně z lidí, kteří znali temnotu a prahli po světle; jejich svět byl světem vymaňujícím se z pohanství. V naší době odpadlí křesťané, kteří poznali něco ze světla, touží po navrátu do temnoty novo-pohanství. Tuto temnotu navíc hájí jako více „milující“ a „tolerantnejší“ než Boží plán pro lidstvo, než Duch a Pravda.

Vaše hlavní dílo jako spisovatele je cyklus knih „Poslední dny“ [The Last Days). Domníváte se, že naše generace je generací „posledních dnů“?

Myslím si, že ano, i když bych se velice rád mýlil. V naší době se všude kolem objevuje bezprecedentní množství apokalyptických znamení. Zajisté, v dějinách již bylo několik „menších apokalyps“, žádná však nedosahovala rozměrů a charakterů té, které čelíme my dnes. Neustále si připomínám Pánovo varování, abychom „bděli a byli připraveni“ – je to varování platné pro všechny generace. Víme, že jedno pokolení bude podrobeno zkoušce radikálním, absolutním způsobem, globálním pronásledováním všech, kdo následují Ježíše. Pokolení, jenž je nejméně bdělé, které hřích a omyl ukonejšily ke spánku, pokolení zdrogované příjemnostmi a svody bude tím, kterému bude vládnout Antikrist. Důvodem, proč píši romány, jež si kladou apokalyptické otázky, je to, abych se své vlastní generace zeptal, „Bdíme?“ a stejně důležitou otázku, „Jsme duchovně připraveni, jsou-li toto časy předpovězené proroky a Ježíšem samotným?“

Pokračování textu Michael O’Brien – rozhovor

Publikováno

Mlčet nestačí

Raymond Leo kardinál Burke
v rozhovoru s Guillaumem d’Alançon

Knižní rozhovor s kardinálem, o němž mnozí mluví, ať již v souvislosti s obranou katolické nauky o nerozlučitelnosti manželství nebo s tradiční mší svatou. Guillaume d´Alençon se rozhodl mluvit nikoliv o něm, ale s ním, a ukázat čtenáři, že kardinál Burke je víc než jen vlečka.

Kniha vychází s předmluvou doc. Tomáše Machuly.

 

Ukázka z knihy:

Jaká byla vaše kněžská služba?

Hned po svém svěcení 29. června 1975 jsem byl jmenován kaplanem katedrály naší diecéze. V katedrále se denně sloužily čtyři mše svaté, v neděli šest. Byla také centrem svátosti pokání. I když v mnoha farnostech se od praxe pravidelné zpovědi upustilo, v katedrále bylo každý týden na rozpisu mnoho hodin zpovídání. Časem jsem si uvědomil, že ke zpovědi přichází stále méně věřících v důsledku toho, že se v Církvi obecně rozšířil pocit, že pravidelná zpověď již není namístě. Nadřízení, jimž jsem podléhal, mě požádali, abych se více věnoval katolickému školství. Po dvou letech jsem byl pověřen výukou náboženství na katolické střední škole a přitom byl nadále kaplanem ve farnosti. Při výuce dětí na katolické základní a střední škole jsem zjistil, že velký počet jejich rodin nechodí v neděli do kostela, že se pravidelně nezpovídají a že v rodinách je jen malý, ba žádný modlitební život. Snad nejvíce mě šokovala náboženská negramotnost mnoha dětí, které jinak byly inteligentní a dobře vychované. Vzpomínám si na jednu příhodu: při hodině náboženství, kde byli mladíci a dívky asi šestnácti- či sedmnáctiletí, z nichž většina navštěvovala katolickou školu už zhruba jedenáct let, jsem se zmínil o pátém přikázání. Jeden z žáků zvednul ruku a ptal se, co to je, a proto jsem vyzval ostatní, aby mu pomohli. Páté přikázání neznal ani jeden. Neznali svátosti a tak dále. Nikdy jsem nepochyboval o závažnosti úkolu, který mi byl svěřen, totiž vyučovat katechismus do co největší hloubky. Jedním z velkých problémů byl nedostatek bezpečných katechetických materiálů. I pokyny takzvaných profesionálních katechetů měly do užitečnosti daleko.

Prvních pět let mé kněžské služby bylo obdobím intenzivní pastorační činnosti. Mohu upřímně říci, že tyto roky moje kněžské povolání opravdu utvrdily, a to díky kněžím, s nimiž jsem spolupracoval. Na události tohoto prvního období své kněžské služby často s radostí vzpomínám.

Jak došlo k vašemu povolání k biskupské službě?

V září 1989 jsem byl z diecéze povolán k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury jako obhájce svazku. Zůstal jsem tam do února 1995. Počátkem prosince 1994 přišel do mé kanceláře sekretář Apoštolské signatury, jímž byl dnešní kardinál Zenon Grocholewski, a oznámil mi, že mě chce okamžitě vidět prefekt, kardinál Gilberto Agustoni. Bavit se přímo s prefektem nebylo zvykem, a tak jsem se bál, že jsem se tak či onak dopustil nějaké pracovní chyby, zejména vzhledem k některým obtížným případům rušení farností ve Spojených státech. Jakmile jsem vstoupil do jeho kanceláře, prefekt mě informoval, že mě Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval biskupem v La Crosse, mé domovské diecézi. Ohromilo mě to, doslova jsem oněměl. Prefekt ihned dodal, že celá věc byla důkladně uvážena a že nemám mít pochybnosti ani obavy. Nikdy nezapomenu na jeho slova: „Kříž, který ponesete vnitřně, bude vždy těžší než ten, jenž budete nosit navenek.“ Vyzval mě, abych se vrátil do své pracovny a napsal Svatému otci dopis, jímž úřad biskupa v La Crosse přijmu. Odebral jsem se tam, ale nějakou dobu jsem nebyl schopen nic napsat. Dolehl na mě pocit tíže biskupského úřadu. Pomodlil jsem se a vrátil se mi pokoj i důvěra. Jestliže mě Bůh volá, abych přijal tuto novou a o mnoho těžší odpovědnost v Církvi, musím se spolehnout na jeho milost.

Dne 6. ledna 1995 mě papež Jan Pavel II. vysvětil na biskupa. Když jsem dokončil svou práci na Apoštolské signatuře, vrátil jsem se do své diecéze, kde jsem byl jako biskup instalován 22. února 1995.
V úřadu biskupa v La Crosse jsem strávil téměř devět let. Byla to léta intenzivní pastorační činnosti pod rozhodným a hlubokým vedením papeže Jana Pavla II. Jednou z největších výzev byla podpora povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Rovněž zde byly všechny oblasti nové evangelizace, k níž papež Jan Pavel II. vytrvale Církev vyzýval.

Jaké vlastnosti by v sobě měl biskup podle vás rozvíjet?

Připadá mi, že nejdůležitějšími vlastnostmi, o něž by měl biskup usilovat, jsou pokora a důvěra. Pokora mu dovolí poznat, že je ve všem nástupcem apoštolů a že svůj úřad musí vykonávat v poslušnosti Kristu a Kristovu náměstkovi na zemi, římskému papeži. Důvěra mu umožní kráčet kupředu v obtížné situaci dnešní doby, neboť bude vědět, že Pán může způsobit, aby i tak nedostatečné úsilí biskupa neslo plody ku prospěchu všech jeho věřících.
Od počátku své biskupské služby jsem měl zejména velmi silný pocit, že je důležité, abych veškerou svou otcovskou pozornost věnoval kněžím a seminaristům, stejně jako těm, kdo mají povolání ke kněžství, ale dosud nevstoupili do semináře.

Úkolem biskupa je být pastýřem celého stáda ve své diecézi, tento úkol by však nemohl vykonávat s úspěchem, nebýt velkého počtu kvalitních kněží, kteří mu pomáhají. Občas jsem byl kritizován za to, že nevěnuji dostatečnou pozornost laikům. Odpovídal jsem, že právě pastýřská péče o laiky mě vede k tomu, že věnuji tolik pozornosti těm, kteří jim pak budou sloužit jako kněží přímo. Samozřejmě jsem však mnoho času strávil i otázkami týkajícími se laiků. Často jsem se s nimi setkával jednotlivě i ve skupinách.

S jakými největšími problémy jste se jako biskup setkával?

Byla to dotírající sekularizace, která bohužel pronikla i do života Církve. Obsah náboženské výuky se po několik desetiletí nebezpečně ochuzoval, což věřícím bránilo vnášet do kultury křesťanské svědectví. Také formace seminaristů byla oslabena a ztrácela orientaci, a to již od doby, kdy jsem byl v semináři já. Kněží proto často zjišťovali, že jsou bez vlastní viny špatně připraveni na náležitou výuku a výchovu. Samozřejmě existovali i starší kněží, jimž se ještě dostalo solidní věroučné formace i životní disciplíny, ti však byli přivedeni k jejich zpochybnění ve jménu „ducha koncilu“.

Publikováno

Corpus Christi

K dnešnímu svátku Božího Těla.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu.
Žalm 62,3

Ticho svaté Hostie, prostup mě.
Skrytosti svaté Hostie, obklop mě.
Pokoro svaté Hostie, zaštiť mě.
Chudobo svaté Hostie, naplň mě.
Čistoto svaté Hostie, obmyj mě.
Záře svaté Hostie, osviť mě.
Tváři skrytá ve svaté Hostii, zjev se mi.
Srdce celé planoucí ve svaté Hostii,
zapal mě svou láskou.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
klaním se Ti.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
obětuji Tě Otci.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
prosím, sjednoť mě s Tebou
nyní i v hodinu mé smrti.

Amen.

Publikováno

In sinu Jesu

Před deseti lety, v roce 2007 začali uprostřed ticha adorace k srdci jednoho kněze promlouvat Pá, Matka Boží a svatí. Z těchto slov se zrodila kniha In Sinu Jesu, jejíž stránky promlouvají přímo doprostřed potřeb člověka naší doby a pomáhají mu prohloubit vztah k Pánu.

Sám autor o vzniku knihy píše takto:

Zde je přepis záznamů z mých deníků, které jsem začal zapisovat v roce 2007. Slovník a styl jsou mé, ale podstata toho, co jsem zaznamenal, přicházela v modlitbě bez jakéhokoliv úsilí nebo předcházející reflexe z mé strany. Jednalo se o vnitřní pobídky k tomu, abych zapisoval – a psal jsem, dokud inspirace neskončila. Po dopsání se dostavila milost tichého sjednocení s Pánem nebo s Pannou Marií. Někdy přicházela také „slova“ od svatých nebo od lidí svatého života.
Ačkoli jsem chvílemi měl pochybnosti o autenticitě toho, co se děje, můj duchovní otec to identifikoval jako gratia gratis data, jako milost zdarma darovanou. Mohu pouze říci, že slova přicházela pokojně, v rychlém sledu a bez námahy. Tím nemyslím, že by vycházela z mého nitra, ale spíše z toho, co jsem zakoušel jako objektivní, leč důvěrnou přítomnost našeho Pána, bezprostředně vztaženou k jeho skutečné přítomnosti v Nejsvětější svátosti. Právě v této jeho eucharistické přítomnosti se odehrávaly tyto rozhovory, jimiž jsem byl stále více vtahován do světla jeho Tváře a ohně jeho Srdce.
Jsem si vědom délky některých vět. Není to odrazem jazyka našeho Pána, neboť on nekomunikuje literárními prostředky. Slova přicházela rychle, ale nesla podobu skutečností, které se postupně odkrývaly. Nevím, jak bych to jinak vysvětlil.
Má vlastní zbožnost je bytostně liturgická. Nicméně od té doby, co mi byla diagnostikována vážná nemoc, jsem silně přitahován k adoraci Nejsvětější svátosti, k odčiňování za kněze a zejména k tajemství Tváře našeho Pána skryté pod svátostným závojem. Je to něco, co se již vyskytuje v tradici, kupříkladu v Adoro te devote svatého Tomáše.
Tyto texty přinesly ovoce v mém vlastním životě a v životech druhých, zejména kněží, s nimiž jsem je, na doporučení svého duchovního otce, sdílel. I přes mou zdrženlivost a touhu po anonymitě v souvislosti s tímto deníkem, mi sám Pán opakovaně řekl, že jeho slova zprostředkují požehnání, vedení a útěchu mnoha dnešním křesťanům a zejména jeho milovaným kněžím.
S vděčným srdcem plným očekávání, s radostí vkládám tento deník do rukou všech čtenářů, které si Pán a jeho Matka vyvolili, připojuji své kněžské požehnání a modlitbu, aby jeho četba přinesla bohaté plody.

Ukázka z knihy

středa 15. dubna 2009

Cesta, kterou jsem před tebou vytyčil, je cestou adorace. Kráčej po ní ve světle mé eucharistické Tváře a uvidíš, že vede přímo do mého otevřeného Srdce. Po této stezce bych chtěl vést všechny své kněze. Chci, aby kráčeli ve světle mé Tváře, zanechali vší temnoty a netoužili po ničem tolik jako po spočinutí v mém otevřeném boku.
Mé probodené Srdce je pramenem čistoty, uzdravení a svatosti pro všechny mé kněze. Tolik si přeji, aby přicházeli k mému otevřenému Srdci ve svátosti mé lásky. Postačí, když ke mně přijdou, i kdyby byli unavení a beze slov nebo procítěných myšlenek. Už jen tímto prostým úkonem, tím, že přijdou, mi dokazují svou lásku a sdělují mi touhu, abych je uzdravil a očistil jejich duše.
Musíš se naučit setrvávat v mé přítomnosti, zůstávat zde tak dlouho, jak jen můžeš, neboť to je sám základ života, k němuž jsem tě povolal. Když mě opouštíš a kráčíš za jinými věcmi, rozřeďuješ tím mou obrovskou milost, kterou jsem ti udělil, když jsem tě přivedl sem, abys byl knězem, jenž se klaní mé eucharistické Tváři. Uzdravení a očištění mnoha kněžských duší závisí na tvé věrnosti tomuto povolání k adoraci a odčiňování. Vložil jsem na tvá ramena vážnou zodpovědnost za uzdravení tvých bratří kněží a za návrat mnoha z nich k mému otevřenému Srdci. Jejich uzdravení a posvěcení závisí na tvé lásce k nim a na vyjádření této lásky ve věrnosti adoraci. Rozhodl jsem připojit tě v práci na tomto díle k sobě a k mé přesvaté Matce. Nejsi sám. Je mnoho dalších duší, které jsem povolal k tomuto životu adorace a přinášení náhrady za mé milované kněze. Máš však svůj úkol v tomto plánu mé milosrdné lásky, který nemůže splnit nikdo jiný než ty. Jak vidíš, počítám s tebou.
Neboj se. Dám ti milost, abys dokázal být věrný všemu, co od tebe žádám. Nejsi to ty, kdo vykoná velké věci pro mé kněze, ale já, jenž v tobě žiji jako v humanité de sucroît †, v dalším lidství, poznačeném mým kněžstvím, dalším lidství, v němž se mohu nabídnout Otci a vylévat sebe sama pro duše.
To je povolání každého kněze: dovolit mi žít v něm své poslání věčného kněze a oběti. Tímto způsobem jsem již od počátku hodlal zachraňovat duše a vzdávat slávu svému Otci. A je to také důvod, proč jsem se v onu noc před svým utrpením modlil, aby mí apoštolové byli jedno se mnou, jako jsem já jedno s Otcem. Modlitba, kterou se modlíváš po svatém přijímání, je inspirována mou vlastní modlitbou za všechny mé kněze:

Ó můj milovaný Ježíši,
sjednoť mě s Tebou,
mé tělo s Tvým Tělem,
mou krev s Tvou Krví,
mou duši s Tvou Duší,
mé srdce s Tvým Srdcem,
a vše, co jsem, se vším, co jsi Ty,
abys mě spolu se sebou, Ježíši,
učinil jedním knězem a jednou obětí
obětovanou ke slávě Tvého Otce
z lásky pro Tvou nevěstu, Církev,
za posvěcení Tvých kněží,
za obrácení hříšníků,
na úmysly papeže Benedikta XVI.
a v bolestném odčinění mých nesčetných hříchů proti Tobě
ve Tvém kněžství
a ve svátosti Tvé lásky.
Amen.

 

Publikováno

Deset důvodů, proč (nadále) chodit na tradiční latinskou liturgii

Přinášíme Vám přepis přednášky, kterou Dr. Peter A. Kwasniewski přednesl při prezentaci své knihy Povstávání z prachu v Olomouci v říjnu 2016.

Děkuji vám všem, že jste dnes si dnes večer našli čas a rozhodli se přijít vyslechnout mou přednášku. Je mi velikou ctí, že mohu navštívit vaši zemi při příležitosti vydání českého překladu mé knihy „Povstávání z prachu.“

Vzhledem k tomu, že pro člověka nebo celou rodinu může být méně pohodlné navštěvovat tradiční latinskou liturgii – a teď nemám na mysli pouze očividné záležitosti jako místo a čas, ale také chybějící infrastrukturu farnosti nebo nevraživé reakce, s nimiž se člověk může setkat jak u přátel a rodiny, tak dokonce i u kléru – je nepochybně přínosné připomínat si, proč to všechno vlastně děláme. Jestliže má význam něco konat, pak také musí mít význam v této činnosti vytrvat a to i za cenu obětí. Ve své dnešní promluvě nadhodím pár důvodů, proč bychom se ani já ani má rodina nikdy nevzdali tradiční latinské mše a to navzdory všemu nepohodlí a dokonce i drobným ústrkům, jež jsme za posledních dvacet let zažili. Já i má rodina jsme postupně dorostli k tomu, že tuto liturgii hluboce milujeme. Doufám, že sdílení mé vlastní zkušenosti vám dodá odvahy k tomu, abyste začali navštěvovat usus antiquior, anebo pokud jste na vážkách, v účasti na něm vytrvali.

Jsem přesvědčen o tom, že posvátná liturgie předávaná tradicí dosud nikdy v životě katolíků nehrála tak důležitou roli jako dnes, kdy jsme svědky toho, jak „Církev putující po zemi“ zapomíná vlastní teologii, rozřeďuje svou zvěst, ztrácí vlastní identitu a svým členům pouští žilou. Tím, že její starobylou liturgii známe, milujeme ji a účastníme se jí, činíme, co můžeme pro upevnění skutečné církevní nauky, hlásáme spásu, navracíme Kristu jeho pravé místo a přitahujeme nové věřící, kteří usilovně hledají nepokřivenou pravdu a zjevnou krásu. Jestliže předáváme tento dar další generaci a zveme na mši co nejvíc přátel a příbuzných, naplňujeme již vlastní povolání následovníků apoštolů.

Pokračování textu Deset důvodů, proč (nadále) chodit na tradiční latinskou liturgii

Publikováno

Únorové novinky

Na začátku února Hesperion přináší na trh dvě knižní novinky:

Fulton Sheen: Sedmero hlavních hříchů 

Arcibiskup Fulton J. Sheen (1895-1975) se řadí mezi nejvýraznější postavy amerického katolictví 20. století. V této stručné a hutné duchovní klasice dovedně propojuje sedmero hlavních hříchů se sedmerem posledních Kristových slov na kříži. Základní duchovní nemoci – pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost – se zde potkávají s jediným lékařem, s trpícím Spasitelem. Kniha předkládá všem, kdo jsou tísněni hříchem, bezpečnou cestu ke svobodě.

 

Novéna ke sv. Filipu Nerimu

„Setkání dvou svatých“ – brožurka vedle novény obsahuje také litanie a modlitby ke sv. Filipu Nerimu z pera bl. Johna Henryho Newmana, s úvodem představujícím oba světce.

 

Obě knihy můžete již nyní zakoupit v našem e-shopu.

Publikováno

Bůh, nebo nic

Kde se mohou potkat domorodec ze západoafrické vesnice, francouzský seminarista, jeruzalémský odborník na starosemitské jazyky, putující misionář, arcibiskup ze země stižené diktaturou, prezident světové charity a muž v čele vatikánské kongregace? Kde?sarahcz_cover_0923s V  Robertu Sarahovi. Je to kardinál s duší kontemplativního mnicha, jehož slova o nežvanivé, naslouchavé modlitbě zvou k vnitřnímu životu. Je to vědec s vírou dítěte, který byl sice schopen napsat práci na téma „Izaijáš ve světle semitské lingvistiky severozápadní jazykové skupiny“, ale který dosud bere vážně každou větu katechismu, jemuž ho učili otcové spiritáni u kříže uprostřed vesnice. Je to muž mlčení, jenž se nebál být hlasitým oponentem guinejského komunismu. Kde vzal sílu? „Každé dva měsíce jsem odjížděl úplně sám na nějaké naprosto izolované místo. Tři dny jsem se postil bez vody a bez jídla. Chtěl jsem být sám s Bohem, abych s ním mohl důvěrně rozmlouvat. Z Konakry jsem si s sebou nebral nic, jen Bibli, malé příruční zavazadlo s potřebami ke mši sv. a nějakou knihu duchovní četby.“ Na podobnou radikalitu nejsme v prostředí poněkud povadlého, v kavárnách a konferenčních sálech pěstovaného evropského katolictví zvyklí. Tento Afričan prorokuje pro Evropu. Mluví k ní ústy živé, až živelné Církve černého kontinentu, kde bylo roku 1900 katolíků 2 miliony a teď je těch milionů 185. Africká vitalita se však v kardinálovi potkává s celými staletími západní (a na Západě zapomenuté) křesťanské moudrosti. Spolu se svatými se Sarah diví narcistní kultuře dneška. Nehledí na ni s hněvem ani stařeckým škarohlídstvím, ale spíš se smutkem lidí, kterým je zatěžko pochopit, jak lze nechtít Boha: „Je smutné, dožaduje-li se někdo neomezených rozkoší, třebaže největší radostí je prostě zůstávat s Bohem a dát se od něj zahrnovat světlem a čistotou.“

Ve spolupráci s Kartuziánským nakladatelstvím připravujeme knihu kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu, s názvem Bůh, nebo nic.

Kniha vychází 25. listopadu 2016.

 

SVĚDECTVÍ

„Knihu Bůh, nebo nic jsem si přečetl s velkým duchovním užitkem, radostí a vděčností. Vaše svědectví o Církvi v Africe, o Vašem utrpení v době marxismu a o duchovním životě vůbec je dojemné a pro Církev, která je na Západě poněkud duchovně ochablá, velmi důležité. Vše, co jste napsal o ústředním místě, které náleží Bohu, o slavení liturgie, o mravním životě křesťanů, je neobyčejně závažné a hluboké. Vaše odvážné odpovědi na problém genderové teorie objasňují zásadní antropologickou otázku ve světě, nad nímž se stahují mračna.
emeritní papež Benedikt XVI.
Z dopisu kardinálu Robertu Sarahovi

„Pozoruhodné svědectví katolické víry  tváří v tvář mnoha vážným problémům současnosti.“
kardinál Raymond Leo Burke
Patron Suverénního řádu maltézských rytířů

Proč je dobré číst knihu Bůh, nebo nic? Protože kardinál Sarah zde strhujícím způsobem líčí své obdivuhodné životní osudy. A nejenom! Kardinál je člověk bystrého rozumu a jemného srdce, na vysoké kulturní a teologické úrovni, a na prvním místě muž Církve a Boží. Čteme-li proto rozhovory s ním, jsme obohaceni kulturně a teologicky, dostává se nám pronikavého pohledu na situaci v Církvi a ve světě včetně dobrých kritérií pro její pravdivé hodnocení, a především jsme utvrzeni ve své oddanosti Církvi, modlitbě a Bohu.
fr. Štěpán Maria Filip OP

Publikováno

Fulton Sheen: Sedmero hlavních hříchů

fulton_j-_sheen_nywtsArcibiskup Fulton J. Sheen (1895-1975) se řadí mezi nejvýraznější postavy amerického katolictví 20. století. O kráse katolické nauky uměl promlouvat s přitažlivou přímočarostí a duchovní hloubkou, která dokázala oslovit zástupy televizních diváků i rozhlasových posluchačů. Patřil mezi přední mediální osobnosti, aniž by se však přiváděním druyhým k Bohu sám od Boha vzdálil. Roku 2002 byl oficiálně otevřen proces jeho svatořečení.

Českému čtenáři představíme tohoto u nás dosud málo známého velikána stručnou a hutnou duchovní klasikou, která dovedně propojuje sedmero hlavních hříchů se sedmerem posledních Kristových slov na kříži. Základní duchovní nemoci – pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost – se zde potkávají s jediným lékařem, s trpícím Spasitelem. Kniha, která všem, kdo jsou tísněni hříchem, předkládá bezpečnou cestu ke svobodě, vyjde k postní době 2017.

Publikováno

Nešťastné nedorozumění

V roce 2010 biskup Slattery ve Washingtonu D.C. při slavné pontifikální mši svaté použil dlouhý červený plášť, tzv. „cappa magna“, který je historickým pozůstatkem chórového pláště a je nošen v průvodech, nikoliv však při samotném slavení mše svaté.

Vedle řady dopisů, jež biskupovi Slatterymu děkovali za duchovní hloubku prožité liturgie i proneseného kázání, se objevily i hlasy, které se ohrazovaly proti pompéznosti biskupova oděvu. Mons. Patrick Brankin v reakci na tyto ohlasy nabídl vysvětlení významu tohoto oděvu:cappa-magna-plate

Cappa magna skutečně představuje světskou „parádu“, její moc a prestiž. Právě proto prelát, vstoupivší takto oděn do chrámu, je z této „parády“ veřejně vysvlečen, v gestu pokory před shromážděnými věřícími. Následně, kus po kusu, je biskup oblečen do „nového člověka“, o němž mluví svatý Pavel: do křestní alby, na níž obléká dalmatiku lásky, štolu odpuštění a ornát milosrdenství. Takto „oděn do Krista“ prelát podruhé přistupuje k oltáři, aby zahájil eucharistické slavení in persona Christi, viditelné hlavě těla, Církve.

Jde tedy o jasné vyjádření toho, že moc a sláva světa nemá u oltáře místo, byť je toto vyjádřeno liturgickým symbolem, který dnes, naneštěstí, není snadno pochopitelný.

 

Msrg. Patrick Brankin, Letters, America, Issue 741, 21. 6. 2010