Publikováno

Podzimní novinky

S příchodem podzimu přináší Hesperion dva nové tituly. Oba vyjdou 20. září 2018, již nyní si je však můžete v našem e-shopu předobjednat.

Prvním je kniha P. Štěpána Smolena Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha – o pouti (nejen) za sv. Terezičkou do Lisieux.

Do Lisieux poutní cesty nevedou – nejde se tam přes pohoří a skrz hvozdy, ale prostředkem lidské každodennosti, nevelkolepými krajinami, které člověk neuznal za hodné prochození, krajinami všedními, o kterých se nepíšou knížky, krajinami přehlíženými, co připomínají holky nikdy nevyzvané k tanci, krajinami podobnými té, za níž putuji. Copak je možné přijít k Terezce jinak než malou cestou?

*

Mohla to být jedna z těch běžných poutí bez peněz po Evropě, na jaké se vydávají kající bohoslovci poté, co v mládí urazili domněle sladké světice. Mohla, kdyby na cestě do Francie nepřekážel jeden podkrušnohorský statek a v něm vzpomínka na Anežku – ženu, jež máchala mrkví jako mečem a stínala hlavy nedověrcům. Z výpravy vpřed duchovně dýchavičnou Evropou se tak stala též výprava zpátky – do dob, než nejvýmluvnější obhájkyně víry zmlkla a zmizela.

Formát B5, 208 stran, měkká šitá vazba.

Běžná cena 249,- (v e-shopu 199,-)

 


Dalším titulem je výběr modliteb z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem. Ve formě brožurky zde naleznete Koruknu odčiňování, další modlitby z původního vydání knihy, ale také modlitbu Křížové cesty. Vše v kapesním formátu (A6), 64 stran.

Vedle české verze připravujeme i slovenský překlad těchto modliteb, předpokládané datum vydání v první polovině října.

 

Publikováno

Cesta na Západ (ukázka)

Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole.

Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“ Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.

*

Kostel v městečku byl otevřený, mše svatá se konala, varhany zněly, hojně přítomní lidé se modlili a místní Ind uměl německy. Byl to františkán, jehož hábit mě potěšil tím víc, že byla zrovna památka Františkovy duchovní sestry, svaté Kláry. Nemohl mě však přijmout, neboť byl – jak jinak – prázdninovou výpomocí.

Nicméně opět se v sakristii vyskytla žena, která se postarala. Před kostelem na ni čekal elegantní manžel, jenž jí vtiskl polibek a kytku.

„Tohle je poutník a bude u nás spát,“ řekla paní Klára. Měla dnes svátek.

„Fajn,“ odvětil manžel.

*

Schoval jsem se lijáku na zpustlé autobusové zastávce, a nemaje příbor snědl rizoto od Itala lékařskou špachtlí do krku, která, nevím proč, vězela v mé lékárničce. Zatímco nepřestávalo pršet, provedl jsem soupis proviantu: zbývá mi patnáct rozinek a sto gramů ovesných vloček. Nakonec jsem se, déšť nedéšť, rozhodl rozchodit chmuru s růžencem v ruce. Drmolil jsem desátek za desátkem a cestou míjel opuštěné vily s vymlácenými okny, vily na prodej jako stvořené k natáčení duchařských hororů. Zdálo se, že tuhle krajinu už dávno opustili lidé a nejen oni – život. Dokonce i divočák, který si s vyplazeným jazykem spokojeně hověl rozvalen přes cyklostezku, byl už zdechlý.

*

Šel jsem pak svítáním k západu, slunce mě hladilo do zad a zdálo se mi, že jsem potkal na cestě Pána, ale nešel mým směrem, nýbrž naopak. I otázal jsem se ho: „Quo vadis, Domine?“

Odvětil, že jde na východ, že na něj prý čekají v Číně a Tichomoří, v Indii a Africe, a že tedy půjde tam. Tady příliš dlouho obcházel a klepal u dveří, ale nebyl zájem. Nabízeli mu chléb, ale nezdálo se, že ho potřebují. Neměli pro něj hlad, a proto půjde jinam sytit sám sebou jiné.

„Ale vždyť tě mnozí vzývají, vždyť tě chtějí.“

On však řekl: „Ne mě, jen něco mého.“

*

Dobloumal jsem labužnickým tempem až k bazilice, která počátkem dvacátého století vyrostla nad městem jako symptom onoho „uragánu slávy“, který po Terezčině smrti zavanul katolickým světem. S pocitem, že už mám odchozeno, jsem se odebral do šera prozářeného pouze stovkami děkovných a prosebných svíček – a děkoval jsem a prosil. Děkoval za čtyřicet dnů prozřetelnostní péče, za čtyřicet nocí, kdy se mě pokaždé někdo ujal, za chvíle nestrávené tam venku ve tmě. A prosil za to, abych se vynořil ze všech těch zmatků, které se putováním přeci jen nezdařilo zahnat. Vnějším temnotám jsem unikl, ale teď mě potkaly ty vnitřní. Každý večer mi lidé otvírali dveře, ale teď Pán domu neotvírá a mně se náhle tak zoufale nechce zůstat na prahu a čekat.

(Ukázky z knihy P. Štěpána Smolena: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha. Vychází v nakladatelství Hesperion 20. září 2018.)

Publikováno

Kardinál Sarah poutníkům v Chartres

Drazí poutníci do Chartres, 

„Světlo přišlo na svět,“ říká nám dnes Pán Ježíš v Evangeliu, „ale lidé měli raději tmu než světlo“ (Jan 3,19). A co vy, milí poutníci, přijali jste jediné Světlo, které neklame, totiž světlo Boží? Tři dny jste putovali, modlili se, zpívali, snášeli slunce i déšť. Přijali jste do svého srdce světlo?

Zřekli jste se skutečně tmy, rozhodli jste se následovat Ježíše, který je světlem světa? Milí přátelé, dovolte mi, abych vám položil tuto radikální otázku, protože není-li Bůh naším světlem, je všechno ostatní zbytečné. Bez Boha je všechno temnotou. Bůh přišel k nám, stal se člověkem, zjevil nám jedinou spasitelnou pravdu. Zemřel, aby nás vykoupil z hříchu. A o Letnicích nám seslal Ducha svatého; dal nám světlo víry, ale my máme raději tmu.

Rozhlédněme se kolem sebe. Západní společnost se rozhodla pro uspořádání bez Boha, a teď je vydaná napospas klamným pozlátkům konzumismu, zisku za každou cenu a zuřivého individualismu. Svět bez Boha je světem temnoty, lži a sobectví.

Bez Božího světla je západní společnost jako kymácející se loďka za noci. Už nemá dost lásky na to, aby přijímala děti, chránila je už v lůně matky, ochraňovala je před agresí pornografie. Zbavená Božího světla si už nedokáže vážit svých starých lidí, doprovázet nemocné ke smrti, udělat místo těm nejchudším a nejslabším. Je vydaná temnotám strachu, smutku a osamění. Nemůže už nabídnout nic než prázdnotu a nicotu.

Umožňuje bujení těch nejšílenějších ideologií. Západní společnost bez Boha se může stát kolébkou etického a mravního terorismu, nakažlivějšího a ničivějšího než terorismus islamistů. Pamatujte, že Pán Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo“ (Mt 10,28).

Pokračování textu Kardinál Sarah poutníkům v Chartres

Publikováno

Přednáška Roda Drehera

Přinášíme Vám text přednášky Roda Drehera, autora knihy Benediktova cesta během návštěvy v ČR ve dnech 12.-15. března 2018. Záznam pražské prezentace můžete shlédnout ZDE.

V angličtině máme ustálené rčení: “Číst nápis na zdi.“ Znamená to vnímat znamení blížící se katastrofy. Výraz pochází z knihy Daniel v hebrejské bibli. Tam čteme o babylonském králi Belšazarovi, který uspořádal velkolepou slavnost a pije při ní z posvátných nádob, ukradených z židovského chrámu v Jeruzalémě. Během slavnosti se objeví tajemná ruka a píše vzkaz na zeď přímo před králem a jeho hosty. Král si zavolá hebrejského proroka Daniela a žádá ho o výklad nápisu. Podle proroka vzkaz znamená, že Bůh odsoudil Belšazara za jeho hříchy a chystá se předat jeho království nepřátelům. Té noci Belšazar zemře a jeho nepřátelé skutečně obdrží jeho království. Dnes čteme takový nápis na zdi západní civilizace. Znamení času předpovídající budoucnost jsou každý den jasnější – a musíme mít odvahu je číst a jednat podle toho, co nám říkají.

Aby se věrní křesťané připravili na to, co přichází, musejí zásadně, radikálně změnit způsob, jak žijí. Domnívám se, že nám, věřícím ve světě, nabízí praktickou pomoc benediktinské mnišství. Volbu, před níž dnes všichni stojíme, nazývám „Benediktovou cestou“.

Pokračování textu Přednáška Roda Drehera

Publikováno

Rod Dreher v ČR

V těchto dnech navštívil Českou republiku Rod Dreher, autor Benediktovy cesty. Text jeho přednášky, vybrané zvukové záznamy a videozáznam pražského setkání budou k dispozici v nejbližších dnech. Sledujte novinky zde nebo v našem newsletteru.

Americký spisovatel a publicista Rod Dreher (na snímku), autor několika knih o náboženství a kultuře, představil 12. března v Arcibiskupském paláci v Olomouci své dílo Benediktova cesta. Dílo je považováno za jednu z významných publikací poslední doby o křesťanství. (Foto: L. Peřina)

 

Publikováno

Digitální půst jako asketické cvičení

(ukázka z knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Hesperion, 2018)

Podle tradičního křesťanského názoru jsou pravda, dobro a krása objektivní skutečnosti, Boží vlastnosti, a proto jsou vepsané do samotného stvoření. Být svobodný znamená být schopen tato nejvyšší dobra vidět, podílet se na nich a tím si uvědomovat naši pravou přirozenost. Jako křesťané se nechováme ctnostně jen proto, že to Bůh přikazuje, ale také proto, že nám získávání ctnosti pomáhá jasněji vidět Krista, a díky tomu jej pak ukazovat druhým. Raná církev o nic neusilovala víc než o vidění Boží tváře. Všechno ostatní bylo až druhotné.
Pokud je naší největší touhou uzřít Boží tvář a stát se touto cestou podobnějšími Kristu, pak musíme zůstat k tomuto poslednímu cíli zaměřeni.

V Dantově Božské komedii putující hrdina (taktéž zvaný Dante) poznává, že hřích je neuspořádaná láska. Veškerá neuspořádanost začíná tam, kde jsou konečné skutečnosti milovány víc než nekonečný Bůh. Dokonce i láska k dobrým věcem, jako je rodina a vlast, může být zdrojem zatracení, pokud je člověk miluje víc než Boha a hledá naplnění v nich, a ne v tom, který je stvořil.
Zůstat zaměřený na kontemplaci Boha je nesmírně náročné. Poutník Dante zjišťuje, že v životě zabloudil kvůli lásce k ženě jménem Beatrice, jež byla dobrá, pravdivá a krásná, on si však myslel, že je tím vším sama o sobě. Na věčnosti pak Beatrice, která zemřela jako mladá, Danta kárá a říká, že cokoliv v ní bylo dobré, poukazovalo ke Zdroji všeho dobra. Neschopnost vidět to jej málem přivedla ke zkáze.

Pokračování textu Digitální půst jako asketické cvičení

Publikováno

Nový e-shop, Vánoce a zasílání na Slovensko

Hesperion dnes uvedl do provozu nový e-shop, dosavadní systém nevyhovoval rostoucímu počtu a pestrosti objednávek. V novém systému můžeme nabídnout více možností dopravy šitých na míru objemu vaší objednávky (doslova). Doufáme, že vše poběží hladce. Pokud by však přece jen došlo k nějakým zádrhelům, prosíme o vaší trpělivost a shovívavost – a ideálně také o zpětnou vazbu, abychom to mohli napravit.

Pokud byste rádi naše knihy obdrželi ještě do vánoc, doporučujeme poslat objednávku nejpozději v průběhu pondělí 18. prosince (ideálně s platbou na dobírku). Ne že bychom Vám knihy později neodeslali, ale nemůžeme garantovat, že Vám je pošta včas doručí. Můžete případně vybrat i dodání kurýrem Geis, kde je šance včasného dodání možná o něco pravděpodobnější.

Další novinkou je také možnost zasílání individuálních objednávek na Slovensko. V souvislostí s faktem, že společnost ZAEX nyní již funguje pouze jako velkoobchod, hesperion se rozhodl vyhovět opakovaným žádostem a spouštíme (zatím zkušebně) doručování objednávek i na Slovensko. Nabízíme dvě varianty, jednu rychlejší ale dražší prostřednictvím kurýrní služby Geis Parcel, druhou prostřednictvím „Pošty bez hranic“, kdy jednotlivé zásilky na Slovensko pak bude doručovat Slovenská pošta. Tyto zásilky budeme ve zkušebním provozu odesílat 1-2 týdně, podle zájmu.

Děkujeme za vaší dosavadní přízeň.

 

Publikováno

Michael O’Brien – rozhovor

Přinášíme našim čtenářům překlad rozhovoru s autorem knih Otec Eliáš – Apokalypsa a Eliáš v Jeruzalémě – Michaelem O’Brienem. Rozhovor vyšel prvně v prosinci 2015 ve španělštině.

Proč jste napsal toto pokračování „Otce Eliáše“ (česky původně pod názvem Apokalypsa) tolik let po první knize? Uvažoval jste o dalším svazku od začátku, nebo jste měl nějaký zvláštní důvod, proč jej napsat až nyní?

Čtenáři mi často navrhovali, abych napsal pokračování. Po mnoho let jsem tuto myšlenku odmítal, ale v posledních několika letech se mi v mysli vynořovaly silné obrazy a scény pokračování tohoto příběhu, které si přímo říkaly o to, abych je dal na papír. Modlil jsem se a čekal. Pak nastal okamžik, kdy mi bylo jasné, že bych tuto knihu napsat měl, a to nyní.

Válka mezi dobrem a zlem je nyní ještě intenzivnější a komplexnější, než v době, kdy jsem napsal Otce Eliáše. Žijeme uprostřed doby masivní apostaze od pravé víry, degenerace kdysi-křesťanské civilizace Západu, s čímž jsou spojené i nevyhnutelné útoky na náboženskou svobodu. Je to situace podstatně odlišná od situace rané Církve, jež sestávala převážně z lidí, kteří znali temnotu a prahli po světle; jejich svět byl světem vymaňujícím se z pohanství. V naší době odpadlí křesťané, kteří poznali něco ze světla, touží po navrátu do temnoty novo-pohanství. Tuto temnotu navíc hájí jako více „milující“ a „tolerantnejší“ než Boží plán pro lidstvo, než Duch a Pravda.

Vaše hlavní dílo jako spisovatele je cyklus knih „Poslední dny“ [The Last Days). Domníváte se, že naše generace je generací „posledních dnů“?

Myslím si, že ano, i když bych se velice rád mýlil. V naší době se všude kolem objevuje bezprecedentní množství apokalyptických znamení. Zajisté, v dějinách již bylo několik „menších apokalyps“, žádná však nedosahovala rozměrů a charakterů té, které čelíme my dnes. Neustále si připomínám Pánovo varování, abychom „bděli a byli připraveni“ – je to varování platné pro všechny generace. Víme, že jedno pokolení bude podrobeno zkoušce radikálním, absolutním způsobem, globálním pronásledováním všech, kdo následují Ježíše. Pokolení, jenž je nejméně bdělé, které hřích a omyl ukonejšily ke spánku, pokolení zdrogované příjemnostmi a svody bude tím, kterému bude vládnout Antikrist. Důvodem, proč píši romány, jež si kladou apokalyptické otázky, je to, abych se své vlastní generace zeptal, „Bdíme?“ a stejně důležitou otázku, „Jsme duchovně připraveni, jsou-li toto časy předpovězené proroky a Ježíšem samotným?“

Pokračování textu Michael O’Brien – rozhovor

Publikováno

Mlčet nestačí

Raymond Leo kardinál Burke
v rozhovoru s Guillaumem d’Alançon

Knižní rozhovor s kardinálem, o němž mnozí mluví, ať již v souvislosti s obranou katolické nauky o nerozlučitelnosti manželství nebo s tradiční mší svatou. Guillaume d´Alençon se rozhodl mluvit nikoliv o něm, ale s ním, a ukázat čtenáři, že kardinál Burke je víc než jen vlečka.

Kniha vychází s předmluvou doc. Tomáše Machuly.

 

Ukázka z knihy:

Jaká byla vaše kněžská služba?

Hned po svém svěcení 29. června 1975 jsem byl jmenován kaplanem katedrály naší diecéze. V katedrále se denně sloužily čtyři mše svaté, v neděli šest. Byla také centrem svátosti pokání. I když v mnoha farnostech se od praxe pravidelné zpovědi upustilo, v katedrále bylo každý týden na rozpisu mnoho hodin zpovídání. Časem jsem si uvědomil, že ke zpovědi přichází stále méně věřících v důsledku toho, že se v Církvi obecně rozšířil pocit, že pravidelná zpověď již není namístě. Nadřízení, jimž jsem podléhal, mě požádali, abych se více věnoval katolickému školství. Po dvou letech jsem byl pověřen výukou náboženství na katolické střední škole a přitom byl nadále kaplanem ve farnosti. Při výuce dětí na katolické základní a střední škole jsem zjistil, že velký počet jejich rodin nechodí v neděli do kostela, že se pravidelně nezpovídají a že v rodinách je jen malý, ba žádný modlitební život. Snad nejvíce mě šokovala náboženská negramotnost mnoha dětí, které jinak byly inteligentní a dobře vychované. Vzpomínám si na jednu příhodu: při hodině náboženství, kde byli mladíci a dívky asi šestnácti- či sedmnáctiletí, z nichž většina navštěvovala katolickou školu už zhruba jedenáct let, jsem se zmínil o pátém přikázání. Jeden z žáků zvednul ruku a ptal se, co to je, a proto jsem vyzval ostatní, aby mu pomohli. Páté přikázání neznal ani jeden. Neznali svátosti a tak dále. Nikdy jsem nepochyboval o závažnosti úkolu, který mi byl svěřen, totiž vyučovat katechismus do co největší hloubky. Jedním z velkých problémů byl nedostatek bezpečných katechetických materiálů. I pokyny takzvaných profesionálních katechetů měly do užitečnosti daleko.

Prvních pět let mé kněžské služby bylo obdobím intenzivní pastorační činnosti. Mohu upřímně říci, že tyto roky moje kněžské povolání opravdu utvrdily, a to díky kněžím, s nimiž jsem spolupracoval. Na události tohoto prvního období své kněžské služby často s radostí vzpomínám.

Jak došlo k vašemu povolání k biskupské službě?

V září 1989 jsem byl z diecéze povolán k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury jako obhájce svazku. Zůstal jsem tam do února 1995. Počátkem prosince 1994 přišel do mé kanceláře sekretář Apoštolské signatury, jímž byl dnešní kardinál Zenon Grocholewski, a oznámil mi, že mě chce okamžitě vidět prefekt, kardinál Gilberto Agustoni. Bavit se přímo s prefektem nebylo zvykem, a tak jsem se bál, že jsem se tak či onak dopustil nějaké pracovní chyby, zejména vzhledem k některým obtížným případům rušení farností ve Spojených státech. Jakmile jsem vstoupil do jeho kanceláře, prefekt mě informoval, že mě Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval biskupem v La Crosse, mé domovské diecézi. Ohromilo mě to, doslova jsem oněměl. Prefekt ihned dodal, že celá věc byla důkladně uvážena a že nemám mít pochybnosti ani obavy. Nikdy nezapomenu na jeho slova: „Kříž, který ponesete vnitřně, bude vždy těžší než ten, jenž budete nosit navenek.“ Vyzval mě, abych se vrátil do své pracovny a napsal Svatému otci dopis, jímž úřad biskupa v La Crosse přijmu. Odebral jsem se tam, ale nějakou dobu jsem nebyl schopen nic napsat. Dolehl na mě pocit tíže biskupského úřadu. Pomodlil jsem se a vrátil se mi pokoj i důvěra. Jestliže mě Bůh volá, abych přijal tuto novou a o mnoho těžší odpovědnost v Církvi, musím se spolehnout na jeho milost.

Dne 6. ledna 1995 mě papež Jan Pavel II. vysvětil na biskupa. Když jsem dokončil svou práci na Apoštolské signatuře, vrátil jsem se do své diecéze, kde jsem byl jako biskup instalován 22. února 1995.
V úřadu biskupa v La Crosse jsem strávil téměř devět let. Byla to léta intenzivní pastorační činnosti pod rozhodným a hlubokým vedením papeže Jana Pavla II. Jednou z největších výzev byla podpora povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Rovněž zde byly všechny oblasti nové evangelizace, k níž papež Jan Pavel II. vytrvale Církev vyzýval.

Jaké vlastnosti by v sobě měl biskup podle vás rozvíjet?

Připadá mi, že nejdůležitějšími vlastnostmi, o něž by měl biskup usilovat, jsou pokora a důvěra. Pokora mu dovolí poznat, že je ve všem nástupcem apoštolů a že svůj úřad musí vykonávat v poslušnosti Kristu a Kristovu náměstkovi na zemi, římskému papeži. Důvěra mu umožní kráčet kupředu v obtížné situaci dnešní doby, neboť bude vědět, že Pán může způsobit, aby i tak nedostatečné úsilí biskupa neslo plody ku prospěchu všech jeho věřících.
Od počátku své biskupské služby jsem měl zejména velmi silný pocit, že je důležité, abych veškerou svou otcovskou pozornost věnoval kněžím a seminaristům, stejně jako těm, kdo mají povolání ke kněžství, ale dosud nevstoupili do semináře.

Úkolem biskupa je být pastýřem celého stáda ve své diecézi, tento úkol by však nemohl vykonávat s úspěchem, nebýt velkého počtu kvalitních kněží, kteří mu pomáhají. Občas jsem byl kritizován za to, že nevěnuji dostatečnou pozornost laikům. Odpovídal jsem, že právě pastýřská péče o laiky mě vede k tomu, že věnuji tolik pozornosti těm, kteří jim pak budou sloužit jako kněží přímo. Samozřejmě jsem však mnoho času strávil i otázkami týkajícími se laiků. Často jsem se s nimi setkával jednotlivě i ve skupinách.

S jakými největšími problémy jste se jako biskup setkával?

Byla to dotírající sekularizace, která bohužel pronikla i do života Církve. Obsah náboženské výuky se po několik desetiletí nebezpečně ochuzoval, což věřícím bránilo vnášet do kultury křesťanské svědectví. Také formace seminaristů byla oslabena a ztrácela orientaci, a to již od doby, kdy jsem byl v semináři já. Kněží proto často zjišťovali, že jsou bez vlastní viny špatně připraveni na náležitou výuku a výchovu. Samozřejmě existovali i starší kněží, jimž se ještě dostalo solidní věroučné formace i životní disciplíny, ti však byli přivedeni k jejich zpochybnění ve jménu „ducha koncilu“.