Publikováno

Bryan Houghton: Juditin kříž

Přinášíme Vám ukázku z knihy Bryana Houghtona Juditin kříž, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Hesperion. Knihu lze objednat v našem e-shopu, kde se rovněž dočtete více informací o autorovi. 

Na víku tuctového zásuvkového prádelníku ležel dřevěný polychromovaný vysoký reliéf z doby kolem roku 1520. Představoval Ukřižování a malí andílci na něm zachytávali krev z pěti ran Kristových do roztomilých malých kalíšků. Do popředí plasticky vystupovaly postavy Panny Marie a svatého Bruna. Pozadí tvořil basreliéf nějakého horského městečka. Celý reliéf byl poměrně velký: asi metr a půl na výšku a metr na šířku.

Judith byla ohromena. Být to někde v muzeu, pečlivě by si ho prohlédla, ale narazit na něco takového ve vetešnictví bylo prostě neuvěřitelné. „Kolik stojí tohle?“ zeptala se.

„Spoustu peněz, slečno. Sám jsem za to musel zaplatit padesát liber. Pod šedesát jít nemůžu. Musel jsem to dostat dolů ze zdi a odvézt si to. Ale když vidím, jak jste mladá, nechám vám to za pětapadesát.“

„Vezmu si to. Odkud to pochází?“

„V Shellinghamu žila jedna stará dáma. Skutečná dáma to byla. Patřila k těmhle katolíkům a měla doma oratoř, tak tomu říkaj. Umřela a všechny její věci se prodaly. Panečku, něco z toho zařízení

 vyneslo pěknou sumičku! V jednom kuse sem chodili kupci z Londýna a Readingu. Ale o tyhle náboženský krámy nikdo nestojí – to už vyšlo z módy. Sám jsem bohabojnej člověk a povídám si, že mě nezabije, když obětuju pět pětek pro Ježíše. Tak za pětapadesát je to vaše.“

***

Jako vzdělaná mladá žena i jako studentka historie Judith o katolicismu nevyhnutelně něco věděla: papežská neomylnost, kardinálové, reálná přítomnost, zpověď, odpustky a tak podobně – věci, které vypadaly naprosto odtržené od reality. Tyto vědomosti jí však v praxi moc nepomohly. Především nebyla zvyklá chodit do kostela, a tak přišla na mši příliš brzy. Nebyl tam nikdo, kdo by jí poskytl nápovědu. Něco se dělá se svěcenou vodou. Namočila do ní ruku v rukavičce, ale dospěla k závěru, že rukavička se má patrně sundat. Ponořila dlaň do kropenky, ale ručník si nevzala a tady žádný nebyl. Mávala kolem sebe rukou, dokud jí neoschla. Pokleknout před svatostánkem: to by mělo být dost snadné. Ano, ale na které koleno, pravé, nebo levé? Po dlouhém přemýšlení klekla na obě, jedno po druhém. Potom nastal neřešitelný problém, kam se vrtnout. Kéž by byl kostel plný a ona mohla stát nenápadně vzadu.

Jenomže byl prázdný. Zůstat stát by bylo hrozně nápadné. V tom mizerném baráku nebyly žádné sloupy, za nimiž by se dalo příhodně schovat. A dále, jsou místa rezervovaná? Je tu nějaká zvláštní lavice pro nekatolíky? Chystala se odejít, když dovnitř vpadla hlučná rodina a zablokovala jediný východ. Starší děti dostaly mince a mladší lepkavá cukrátka. Za nimi se dovnitř tlačila skupina, která zaplňovala malé nádvoří. Poznala jednu dívku z koleje, kterou obzvlášť neměla ráda, takže si nemohla razit cestu ven, aby se s ní nepotkala. Následovala tedy hlučnou rodinu a usadila se hned za ni.

***

Úterý 18.00. U otce. Je bezva. Neuvěřitelně mužný: mužnost z něj přímo vyzařuje. Musel bývat ohromně pohledný; protáhlý obličej, kudrnaté bílé vlasy, černé oči. Pokoj plný knih, papírů, prachu. Spousta zbožných obrazů, ale žádný vkus. Kožešinové pantofle. Krásné ruce: spíš citlivé než rozhodné.

„Tak tedy, milá slečno, jak se jmenujete a jakého jste vyznání?“

„Jmenuji se J. M. a jsem školního vyznání: chození do kaple, zpívání a chichotání.“

 

„A jakého vyznání je vaše rodina?“

„Otec je nepokřtěný baptista a všechna náboženství považuje za kecy. Matka je anglikánka a do kostela chodí, když chce naštvat otce. Můj bratr John je docela zbožný, a když se vyskytne v Anglii, zajde i na večerní pobožnost.“

„A proč jste se rozhodla stát se katoličkou?“

„Nevím – ale jako bych měla nějaká vodítka: a) koupila jsem si krucifix a chci vědět, oč tam doopravdy jde, b) potkala jsem chlapce, který je moc, moc milý, a je to katolík, c) byla jsem na vaší mši: není z tohoto světa.“

Znělo to dost chabě, tak jsem dodala:

„d) Studuji dějiny středověku: plno papežů, biskupů, opatů, světců i darebáků, kteří brali náboženství vážně. Nemohli ty obrovské katedrály a kláštery vybudovat jen tak pro legraci. Co za tím vším je?“

***

Protože Roughamovi byli váženou, odedávna katolickou rodinou, která v šestnáctém století zrodila mučedníka, v sedmnáctém kardinála a v osmnáctém ctihodnou Boží služebnici, a protože Edmund a Judith byli navíc novomanželé, byla pro ně zařízena soukromá audience u papeže. Bohužel to nevěděli, když odjížděli z Anglie, a nevzali si s sebou vhodný oděv, černé večerní šaty s dlouhými rukávy pro Judith a frak pro Edmunda, třebaže audience byla v deset dopoledne. Museli si oblečení vypůjčit. Juditiny šaty byly s drobnými úpravami jakž takž ucházející, ale Edmundův frak byl vybledlý stářím, oblýskaný od čištění a střižený tak, aby se do něj vešel gentleman s objemem pasu oproti Edmundovi více než dvojnásobným.

„Papeži to musí připadat ohromně směšné,“ řekl Edmund, „vidět každý den různé obličeje objevující se ve stejném obalu.“

„Řekla bych, že se na laiky dívá zhruba stejně jako my na kněze. Totéž staré roucho bez ohledu na to, kdo v něm vězí,“ odpověděla Judith.

Každopádně přišli včas a byli náležitě uvedeni do nevelkého předpokoje stěží dvanáct krát dvanáct metrů, přes nějž měl papež procházet. Nemuseli čekat dlouho. Na znamení, které jim dal kulaťoučký monsignor, poklekli. Vstoupil papež Pius XII.

 

Nebyl tak vysoký, jak vypadal na fotografiích, ale právě tak vyzáblý. Černé oči mu plály. Bylo to zanícení? Byla to bolest? Měl ve zvyku dívat se skrze vás, vůbec na vás nesoustředit pohled. Pěkný orlí nos se podobal tomu, jaký asi bude mít Edmund v jeho věku. Ale ta ústa! V klidu se zdála být beztvará a melancholická, téměř rybí, ale dokázala se stočit do jakéhokoli tvaru a náhle se usmát nevinně jako dítě. A konečně ruce, nejkrásnější, jaké Judith kdy viděla. Edmund měl pěkné, aristokratické ruce, ale tak krásné jako papežovy nebyly.

Přistoupil k místu, kde klečeli, a prsty si pohrával s kartičkami, na nichž měl bezpochyby údaje o lidech, jimž poskytoval audience. Jeho angličtina byla úplně plynná, třebaže měla nečekaný americký přízvuk.

„Pan a paní Roughamovi. Pocházíte ze staré katolické rodiny.“ Nepřítomným pohledem se díval do věčnosti. „Vaše rodina jistě velice trpěla. K vašim předkům patří beato Gregorio. Snášet utrpení sám, okamžik za okamžikem, je snadné. Ale trpět se svou ženou, s dětmi, beznadějně, z generace na generaci, to je to, co dokázali angličtí katolíci. Jsou drazí Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu i srdci našemu.

Paní Roughamová, jste novomanželka. Pomodlíme se obzvlášť za to, abyste měla mnoho dětí, které dokážou snášet utrpení, které necouvnou před křížem. Lidé se přestali dívat na kříž. Kněží ho vyženou ze svých kostelů. Vy se na něj dívejte. Své děti naučte se na něj dívat.

Z milosti Boží pronásledování katolíků v Anglii skončilo, ale utrpení nemá konec. Zjistíte, že nepřítel je uvnitř Církve, ne venku. Z naší vyvýšené pozice na vrcholu Skály ho vidíme přicházet. Budete trpět víc než vaši předkové, pane Roughame, ale oni vám musejí zůstat příkladem. Člověk má jen jednu vznešenost: ušlechtile nesené utrpení.“