Publikováno

Michael O’Brien – rozhovor

Přinášíme našim čtenářům překlad rozhovoru s autorem knih Otec Eliáš – Apokalypsa a Eliáš v Jeruzalémě – Michaelem O’Brienem. Rozhovor vyšel prvně v prosinci 2015 ve španělštině.

Proč jste napsal toto pokračování „Otce Eliáše“ (česky původně pod názvem Apokalypsa) tolik let po první knize? Uvažoval jste o dalším svazku od začátku, nebo jste měl nějaký zvláštní důvod, proč jej napsat až nyní?

Čtenáři mi často navrhovali, abych napsal pokračování. Po mnoho let jsem tuto myšlenku odmítal, ale v posledních několika letech se mi v mysli vynořovaly silné obrazy a scény pokračování tohoto příběhu, které si přímo říkaly o to, abych je dal na papír. Modlil jsem se a čekal. Pak nastal okamžik, kdy mi bylo jasné, že bych tuto knihu napsat měl, a to nyní.

Válka mezi dobrem a zlem je nyní ještě intenzivnější a komplexnější, než v době, kdy jsem napsal Otce Eliáše. Žijeme uprostřed doby masivní apostaze od pravé víry, degenerace kdysi-křesťanské civilizace Západu, s čímž jsou spojené i nevyhnutelné útoky na náboženskou svobodu. Je to situace podstatně odlišná od situace rané Církve, jež sestávala převážně z lidí, kteří znali temnotu a prahli po světle; jejich svět byl světem vymaňujícím se z pohanství. V naší době odpadlí křesťané, kteří poznali něco ze světla, touží po navrátu do temnoty novo-pohanství. Tuto temnotu navíc hájí jako více „milující“ a „tolerantnejší“ než Boží plán pro lidstvo, než Duch a Pravda.

Vaše hlavní dílo jako spisovatele je cyklus knih „Poslední dny“ [The Last Days). Domníváte se, že naše generace je generací „posledních dnů“?

Myslím si, že ano, i když bych se velice rád mýlil. V naší době se všude kolem objevuje bezprecedentní množství apokalyptických znamení. Zajisté, v dějinách již bylo několik „menších apokalyps“, žádná však nedosahovala rozměrů a charakterů té, které čelíme my dnes. Neustále si připomínám Pánovo varování, abychom „bděli a byli připraveni“ – je to varování platné pro všechny generace. Víme, že jedno pokolení bude podrobeno zkoušce radikálním, absolutním způsobem, globálním pronásledováním všech, kdo následují Ježíše. Pokolení, jenž je nejméně bdělé, které hřích a omyl ukonejšily ke spánku, pokolení zdrogované příjemnostmi a svody bude tím, kterému bude vládnout Antikrist. Důvodem, proč píši romány, jež si kladou apokalyptické otázky, je to, abych se své vlastní generace zeptal, „Bdíme?“ a stejně důležitou otázku, „Jsme duchovně připraveni, jsou-li toto časy předpovězené proroky a Ježíšem samotným?“

Pokračování textu Michael O’Brien – rozhovor

Publikováno

Corpus Christi

K dnešnímu svátku Božího Těla.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu.
Žalm 62,3

Ticho svaté Hostie, prostup mě.
Skrytosti svaté Hostie, obklop mě.
Pokoro svaté Hostie, zaštiť mě.
Chudobo svaté Hostie, naplň mě.
Čistoto svaté Hostie, obmyj mě.
Záře svaté Hostie, osviť mě.
Tváři skrytá ve svaté Hostii, zjev se mi.
Srdce celé planoucí ve svaté Hostii,
zapal mě svou láskou.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
klaním se Ti.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
obětuji Tě Otci.

Ó svatá Hostie,
živoucí Tělo a Krvi
obětovaného Beránka,
prosím, sjednoť mě s Tebou
nyní i v hodinu mé smrti.

Amen.

Publikováno

Deset důvodů, proč (nadále) chodit na tradiční latinskou liturgii

Přinášíme Vám přepis přednášky, kterou Dr. Peter A. Kwasniewski přednesl při prezentaci své knihy Povstávání z prachu v Olomouci v říjnu 2016.

Děkuji vám všem, že jste dnes si dnes večer našli čas a rozhodli se přijít vyslechnout mou přednášku. Je mi velikou ctí, že mohu navštívit vaši zemi při příležitosti vydání českého překladu mé knihy „Povstávání z prachu.“

Vzhledem k tomu, že pro člověka nebo celou rodinu může být méně pohodlné navštěvovat tradiční latinskou liturgii – a teď nemám na mysli pouze očividné záležitosti jako místo a čas, ale také chybějící infrastrukturu farnosti nebo nevraživé reakce, s nimiž se člověk může setkat jak u přátel a rodiny, tak dokonce i u kléru – je nepochybně přínosné připomínat si, proč to všechno vlastně děláme. Jestliže má význam něco konat, pak také musí mít význam v této činnosti vytrvat a to i za cenu obětí. Ve své dnešní promluvě nadhodím pár důvodů, proč bychom se ani já ani má rodina nikdy nevzdali tradiční latinské mše a to navzdory všemu nepohodlí a dokonce i drobným ústrkům, jež jsme za posledních dvacet let zažili. Já i má rodina jsme postupně dorostli k tomu, že tuto liturgii hluboce milujeme. Doufám, že sdílení mé vlastní zkušenosti vám dodá odvahy k tomu, abyste začali navštěvovat usus antiquior, anebo pokud jste na vážkách, v účasti na něm vytrvali.

Jsem přesvědčen o tom, že posvátná liturgie předávaná tradicí dosud nikdy v životě katolíků nehrála tak důležitou roli jako dnes, kdy jsme svědky toho, jak „Církev putující po zemi“ zapomíná vlastní teologii, rozřeďuje svou zvěst, ztrácí vlastní identitu a svým členům pouští žilou. Tím, že její starobylou liturgii známe, milujeme ji a účastníme se jí, činíme, co můžeme pro upevnění skutečné církevní nauky, hlásáme spásu, navracíme Kristu jeho pravé místo a přitahujeme nové věřící, kteří usilovně hledají nepokřivenou pravdu a zjevnou krásu. Jestliže předáváme tento dar další generaci a zveme na mši co nejvíc přátel a příbuzných, naplňujeme již vlastní povolání následovníků apoštolů.

Pokračování textu Deset důvodů, proč (nadále) chodit na tradiční latinskou liturgii

Publikováno

Nešťastné nedorozumění

V roce 2010 biskup Slattery ve Washingtonu D.C. při slavné pontifikální mši svaté použil dlouhý červený plášť, tzv. „cappa magna“, který je historickým pozůstatkem chórového pláště a je nošen v průvodech, nikoliv však při samotném slavení mše svaté.

Vedle řady dopisů, jež biskupovi Slatterymu děkovali za duchovní hloubku prožité liturgie i proneseného kázání, se objevily i hlasy, které se ohrazovaly proti pompéznosti biskupova oděvu. Mons. Patrick Brankin v reakci na tyto ohlasy nabídl vysvětlení významu tohoto oděvu:cappa-magna-plate

Cappa magna skutečně představuje světskou „parádu“, její moc a prestiž. Právě proto prelát, vstoupivší takto oděn do chrámu, je z této „parády“ veřejně vysvlečen, v gestu pokory před shromážděnými věřícími. Následně, kus po kusu, je biskup oblečen do „nového člověka“, o němž mluví svatý Pavel: do křestní alby, na níž obléká dalmatiku lásky, štolu odpuštění a ornát milosrdenství. Takto „oděn do Krista“ prelát podruhé přistupuje k oltáři, aby zahájil eucharistické slavení in persona Christi, viditelné hlavě těla, Církve.

Jde tedy o jasné vyjádření toho, že moc a sláva světa nemá u oltáře místo, byť je toto vyjádřeno liturgickým symbolem, který dnes, naneštěstí, není snadno pochopitelný.

 

Msrg. Patrick Brankin, Letters, America, Issue 741, 21. 6. 2010

Publikováno

Růženec a tradiční liturgie

Má mše svatá a modlitba růžence něco společného? Nad tímto tématem se zamýšlel americký autor Peter Kwasniewski. Přinášíme vám překlad jeho článku původně publikováno na stránkách Rorate Coeli na svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Užitečné opakování.

Jak každý obyčejný člověk ví (a jak očividně nevěděli reformátoři liturgie), opakování je v lidské řeči výsostně užitečným a důležitým prvkem. Ukazuje se to v rytmu básnických veršů, důvěrných rozhovorech milenců, vznešených mystických vizích, áriích hudebních skladatelů a v častých prosbách malých dětí, aby mohly ten samý příběh vyslechnout znovu a znovu. Těm, které milujeme, opakujeme láskyplná slova. Růženec tento zvyk umocňuje – stejně tak činí i tradiční liturgie, ať už se jedná o mši svatou, nebo modlitbu hodin. Mnohá opakování zde zdůrazňují, umocňují a vyjadřují myšlenky a pocity srdce.

Krutým činem racionalismu bylo vykrájet opakování pokládaná za „neužitečná“. Tak došlo k odstranění mnohých políbení oltáře, mnohých výzev „Dominus vobiscum“, dvojího Confiteor, devítinásobného Kyrie, znamení kříže, vícerých modliteb předcházejících svatému přijímání, a dvakrát opakovaného, trojnásobného „Domine, non sum dignus.“ Přemýšlím, zda lidé zodpovědní za tuto deformaci prošli smutným osudem zanedbávaných dětí, které neměly možnost naslouchat poesii nebo často opakovaným pohádkám.

Pokračování textu Růženec a tradiční liturgie

Publikováno

Na prvním místě je Bůh – rozhovor


V říjnu přichází na český knižní trh novinka – kniha amerického autora Petera Kwasniewského
Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve. Přinášíme čtenářům obsáhlý rozhovor s autorem (zkrácená verze rozhovoru vychází v RC Monitoru 18/2016). Prezentace knihy za účasti autora se budou konat v pátek 14. října v Praze a v neděli 16. října v Olomouci.  

 

Jaká byla Vaše cesta k tradiční liturgii?

authorK tradiční liturgii jsem se dostával pozvolna a postupně. Vyrůstal jsem v typické americké příměstské farnosti, zpíval jsem v dětském sboru, později i s dospělými. Liturgie ve farnosti byla velice „současná“ – byť jsem tehdy o tom nevěděl. Během studií se však odehrály dvě události: stal jsem se členem charismatické modlitební skupiny, což znovuoživilo mou víru, a absolvoval jsem kurs filosofie, jenž mě seznámil s Platonem, Aristotelem, Augustinem a Tomášem Akvinským. Po pár letech můj zájem o charismatickou modlitební skupinu vyprchal, ale můj intelektuální život nabíral na obrátkách. Začal jsem studovat také teologii a pociťoval jsem vágní touhu po takové formě modlitby a liturgie, jež by odpovídala jak hloubce, tak i šíři filosofie a teologie. Aniž bych to tušil, hledal jsem tradiční bohoslužbu Církve, u jejíhož zrodu stáli církevní otcové, jež se rozvíjela ve středověku a byla věrně předávána od tridentského koncilu dále. Naštěstí jsem studoval na vysoké škole, kde se mše svatá vždy slavila v latině a se zpěvem gregoriánského chorálu. Měl jsem z toho velkou radost, neboť se zdálo, že je to to, co jsem hledal. Ke konci svého čtyřletého studia jsem však měl několikrát možnost zúčastnit se tridentské „tiché“ mše svaté. Ta intenzita ticha, téměř hmatatelná svatost a bohatství modliteb mě mocně zasáhly. Když jsem pak pokračoval ve studiích na Catholic University of America, hledal jsem ve Washingtonu D.C. tradiční liturgii. Dostal jsem se až do kostela „Old St. Mary’s“, kde jsem poprvé zažil zpívanou mši svatou (missa cantata). Bylo to, jako kdybych konečně jako katolík „našel svůj domov“ – našel jsem to, co jsem dlouho hledal. Od té doby uplynulo již více než 20 let a toto přesvědčení mě nikdy neopustilo. Zamiloval jsem se a stále miluji – je to jako dobré manželství!

Pokračování textu Na prvním místě je Bůh – rozhovor