Publikováno

Deset důvodů, proč (nadále) chodit na tradiční latinskou liturgii

Přinášíme Vám přepis přednášky, kterou Dr. Peter A. Kwasniewski přednesl při prezentaci své knihy Povstávání z prachu v Olomouci v říjnu 2016.

Děkuji vám všem, že jste dnes si dnes večer našli čas a rozhodli se přijít vyslechnout mou přednášku. Je mi velikou ctí, že mohu navštívit vaši zemi při příležitosti vydání českého překladu mé knihy „Povstávání z prachu.“

Vzhledem k tomu, že pro člověka nebo celou rodinu může být méně pohodlné navštěvovat tradiční latinskou liturgii – a teď nemám na mysli pouze očividné záležitosti jako místo a čas, ale také chybějící infrastrukturu farnosti nebo nevraživé reakce, s nimiž se člověk může setkat jak u přátel a rodiny, tak dokonce i u kléru – je nepochybně přínosné připomínat si, proč to všechno vlastně děláme. Jestliže má význam něco konat, pak také musí mít význam v této činnosti vytrvat a to i za cenu obětí. Ve své dnešní promluvě nadhodím pár důvodů, proč bychom se ani já ani má rodina nikdy nevzdali tradiční latinské mše a to navzdory všemu nepohodlí a dokonce i drobným ústrkům, jež jsme za posledních dvacet let zažili. Já i má rodina jsme postupně dorostli k tomu, že tuto liturgii hluboce milujeme. Doufám, že sdílení mé vlastní zkušenosti vám dodá odvahy k tomu, abyste začali navštěvovat usus antiquior, anebo pokud jste na vážkách, v účasti na něm vytrvali.

Jsem přesvědčen o tom, že posvátná liturgie předávaná tradicí dosud nikdy v životě katolíků nehrála tak důležitou roli jako dnes, kdy jsme svědky toho, jak „Církev putující po zemi“ zapomíná vlastní teologii, rozřeďuje svou zvěst, ztrácí vlastní identitu a svým členům pouští žilou. Tím, že její starobylou liturgii známe, milujeme ji a účastníme se jí, činíme, co můžeme pro upevnění skutečné církevní nauky, hlásáme spásu, navracíme Kristu jeho pravé místo a přitahujeme nové věřící, kteří usilovně hledají nepokřivenou pravdu a zjevnou krásu. Jestliže předáváme tento dar další generaci a zveme na mši co nejvíc přátel a příbuzných, naplňujeme již vlastní povolání následovníků apoštolů.

Důvod první. Dostane se vám téže formace, jaké se dostalo většině světců. Jestliže se spolehneme na umírněný odhad a vezmeme v potaz, že římská mše byla kodifikována za vlády papeže Řehoře Velikého (někdy kolem roku 600) a přetrvala v neporušené formě zhruba do roku 1970, mluvíme téměř o 1400 letech života Církve – a to je větší část historie jejich svatých. Modlitby, čtení, zpěvy, které slýchali a o nichž rozjímali oni, jsou tytéž, jaké uslyšíte vy a o nichž vy sami budete rozjímat.

Toto je mše, kterou Řehoř Veliký zdědil, rozvinul a upevnil. Toto je mše, kterou slavil sv. Tomáš Akvinský, o níž psal milujícím jazykem a dokonce k ní přispěl, když na žádost papeže složil mešní propria a ordinarium pro svátek Božího Těla. Toto je mše, během níž sv. František a jeho první společníci uviděli Ukřižovaného Krista a vysvobození duší z očistce. Toto je mše, jíž se sv. Ludvík IX., křižácký král Francie, účastnil třikrát denně. Toto je mše, od které se sv. Filip Neri musel rozptylovat, protože ho tak snadno uváděla do extází trvajících několik hodin. Toto je mše, která byla poprvé sloužena na březích Ameriky španělskými a francouzskými misionáři, sv. Izákem Joguesem a sv. Janem de Brebeuf. Toto je mše, již kněží sloužili tajně v Anglii a Francii během dnů pronásledování, mše, kvůli jejímuž slavení bl. Miguel Pro riskoval život předtím, než byl zajat a umučen mexickou vládou. Toto je mše, o níž bl. John Henry Newman řekl, že kdyby mohl, sloužil by ji každý okamžik svého bdění. Toto je mše, jíž otec Frederick Faber nazval „nejkrásnější věcí na této straně nebe“. Toto je mše, kterou otec Damian z ostrova Molokai sloužil svýma malomocnýma rukama v kostele, jejž vlastnoručně postavil a vyzdobil. Toto je mše, během níž sv. Edita Steinová, která měla později zemřít v plynové komoře Osvětimi, upadla do hluboké extáze. Toto je mše, kterou velcí umělci, jako Evelyn Waugh, David Jones a Graham Greene milovali natolik, že lkali nad její ztrátou s hlubokým smutkem a zděšením. Toto je mše, která byla natolik všeobecně ctěna, že na její obranu v 70. letech přispěchali dokonce i nekatolíci, jako například Agatha Christie a Iris Murdochová, a žádali papeže Pavla VI., aby neničil největší bohatství západní civilizace. Toto je mše, na jejímž každodenním slavení trval sv. Padre Pio až do své smrti v r. 1968, kdy si už liturgičtí aparátčíci začali zahrávat s misálem (a toto byl člověk, který o tajemství svatosti něco věděl). Toto je mše, kterou sv. Josemaría Escrivá, zakladatel Opus Dei, ctil a nikdy nepřestal sloužit až do své smrti v r. 1974. Náš seznam by mohl pokračovat dál a dál.

Jaký úžasný zástup svědků obklopuje tradiční latinskou mši! Jejich svatost byla ukována jako zlato a stříbro ve výhni této liturgie a je nezaslouženým požehnáním, že i my sami v ní můžeme hledat a nalézat tutéž formaci. Ano, já vím, že i na nové mši svaté jsem stále v přítomnosti Boha a Jeho svatých (a jsem za to hluboce vděčný), ale vím také, že konkrétní historické vazby ke všem svatým byly narušeny, stejně jako byla narušena i má vlastní vazba, jakožto katolíka, k římskému ritu. Je něčím úžasným moci prodlévat v domě postaveném před mnoha generacemi našimi vlastními předky nebo vzdávat Bohu úctu v kostele, který přečkal války, hladomory, epidemie, ideologie, revoluce a neustávající špatné počasí, a to po staletí. Mše svatá našich předků je prostorná, trvalá a krásná budova, v níž můžeme žít i my dnes – a to mnohem lépe, než bychom dokázali v čemkoli, co bychom sami od základů nově postavili.

Důvod druhý. Co platí pro mě, platí tím spíše pro mé děti. Tento způsob slavení mše svaté nejhlubším možným způsobem formuje mysl a srdce našich dětí a učí je úctě vůči všemohoucímu Bohu, zejména posilováním ctností pokory, poslušnosti a tiché adorace. Naplňuje jejich smysly a představivost posvátnými znaky a symboly, „mystickými obrazy“ jak říká tridentský koncil. Průkopnice vzdělávání, katolička Maria Montessori, sama často poukazuje na to, že malé děti jsou velmi vnímavé vůči jazyku symbolů, často dokonce více než dospělí, a také se mnohem snáze učí pozorováním toho, co lidé během vznešené liturgie dělají, než posloucháním mnoha slov bez děje. Toto vše je pro děti, které se učí své víře, velice působivé a úchvatné, obzvláště pak pro chlapce, kteří chtějí začít ministrovat.

Důvod třetí. Tato liturgie je univerzální. Nejenže tradiční latinská mše svatá představuje viditelnou a neporušenou spojnici mezi současností a vzdálenou minulostí, ale tvoří inspirativní pouto jednoty napříč zeměkoulí. Starší katolíci často vzpomínají na to, jak dojemnou zkušeností pro ně byla první účast na mši svaté v cizí zemi a objev toho, že „mše je všude stejná“, ať už jdu kamkoliv. Tato zkušenost pro ně byla potvrzením katolicity jejich katolictví. Oproti tomu dnes se člověk občas nachází v tísni, má-li s tolika různými „styly bohoslužby“ a subkulturami najít to, co vypadá a budí dojem „stejné mše“ dokonce v jediné farnosti, během jednoho víkendu. Univerzalita tradiční latinské mše svaté, s latinou jako zastřešujícím posvátným jazykem a s naléhavostí, s níž nutí kněze odložit vlastní idiosynkratické a kulturní preference a obléci se do osoby Krista, působí jako skutečné Letnice. Při nich se mnoho jazyků a kmenů stává jedno v Duchu, na rozdíl od nového Bábelu, jenž upřednostňuje privilegia vzájemně nesdělitelných identit – kupříkladu etnické příslušnosti nebo věku – a jemuž hrozí, že opustí princip Evangelia: „ani Řek, ani Žid“.

Důvod čtvrtý. Vždy víte, co vás čeká. Slavení mše svaté se bude soustředit na nejsvětější oběť našeho Pána, Ježíše Krista, na kříži. Toto zaměření bude zřejmé z obřadů, gest a modliteb. Bude zde místo pro uctivé, zbožné ticho přede mší svatou, během ní a také po ní. U oltáře budou přisluhovat pouze muži a pouze kněz a jáhni se budou zacházet s nejsvětějším Tělem Kristovým v souladu s dva tisíce let trvající tradicí. Lidé budou po většinou slušně oblečeni. Ne vždy bude mše svatá s hudbou (a pokud s hudbou bude, ne vždy bude v dokonalém provedení), ale nikdy neuslyšíte pseudo-popové písničky s narcistními nebo heretickými texty. Dalo by se to říci ještě jinak. Tradiční forma římského ritu nemůže být zneužita a zaměněna za modernistickou agendu. Stejně jako většina jiných dobrých věcí na této straně smrti i latinská mše svatá může být zfušována, ale nikdy ji nelze zneužít do té míry, že by již neukazovala ke skutečnému Bohu. Chesterton jednou řekl: „Existuje jediná věc, která nikdy nepřekročí jistou hranici ve spolčování se s útlakem, a tou je ortodoxie. Je pravda, že ortodoxii mohu částečně překroutit, abych ospravedlnil nějakého tyrana. Německou filosofii ale mohu snadno vymyslet a ospravedlnit jej úplně.“ Totéž, co o ortodoxii, platí i o latinské mši svaté.

Otec Jonathan Robinson, kněz, který napsal předmluvu k anglickému vydání mé knihy, byl kdysi umírněným kritikem staré mše svaté. Dokonce i v té době však v jedné své knize přiznal: „Stálou přitažlivost dává starému ritu to, že člověka odkazoval k transcendenci, a to i tehdy, když nebyl sloužen náležitě.“ Naproti tomu s novou mší svatou je tomu podle Robinsona jinak. Ta sice může být sloužena důstojným způsobem, který nás směřuje k transcendenci, avšak „v pravidlech, která stanovují, jak má být slavena, neexistuje nic, co by zaručilo centrální místo pro oslavu Velikonočního tajemství.“ Jinými slovy, novou mši svatou lze sloužit sice platně, ale takovým způsobem, který klade důraz na společenství nebo sdílení jídla natolik silně, že se v podstatě jedná o „skutečné popření katolického chápání mše svaté.“ Naproti tomu právě nezničitelnost inherentního obětního významu tradiční mše svaté byla tím, co inspirovalo jednoho komentátora k tomu, aby ji přirovnal k válečné lodi: „Je to stroj sestrojený génii tak, aby ho dokázali bezpečně obsluhovat i idioti.“

Důvod pátý. Je to to pravé – římský ritus ve své původní celistvosti. Klasický římský ritus má zřejmou teocentrickou a christocentrickou orientaci vyjádřenou jednak postojem kněze ad orientem a jednak bohatstvím textů klasického římského misálu, jež klade mnohem větší důraz na tajemství Nejsvětější Trojice, božství našeho Pána Ježíše Krista a oběť našeho Pána na kříži. Modlitby nového misálu jsou často rozmělněné jak ve vyjádření dogmat, tak v asketické nauce, zatímco modlitby starého misálu jsou jednoznačně a nezaměnitelně katolické. Tento misál je skutečným zřídlem křesťanské moudrosti, ne něčím, co nějací „experti“ vyrobili pro „moderního člověka“ a uzpůsobili vlastním preferencím. Čím dál tím více pastýřů i odborníků rozpoznává, jak uspěchané a zfušované byly reformy liturgie v 60. letech 20. století. Uvrhlo nás to do zmatku, na nějž reformovaná liturgie s tolikerými možnostmi, minimalistickými rubrikami, náchylností ke zneužití ze strany manipulativních celebrantů a v diskontinuitě se čtrnácti sty roky římskokatolické bohoslužby absolutně nedokáže nabídnout odpověď. Ona diskontinuita se nejjasněji ukazuje v otázce jazyka. Stará mše svatá šeptá a zpívá v posvátném mateřském jazyce západní Církve, v latině, zatímco nová mše svatá se podivně spřáhla s neustále se vyvíjejícími a proměňujícími moderními světovými jazyky.

Důvod šestý. Stará mše svatá poskytuje (většinou) bohatší kalendář světců. Při diskuzích o liturgii se většina munice vystřílí na obranu nebo útok ve věci změn mešního řádu – a to zcela pochopitelně. Nicméně jeden z nejvýznamnějších rozdílů mezi misálem z roku 1962 a 1970 je odlišný kalendář.

Začněme sanktorálem, který obsahuje svátky světců. Kalendář z r. 1962 je skvělou příručkou církevních dějin, zejména co se týče rané Církve, která dnes bývá často přehlížena Pod vedením prozřetelnosti je sestaven tak, že jsou jistí světci přiřazeni k sobě, čímž se lépe ukazují různé tváře svatosti. Tvůrci všeobecného kalendáře v letech 1969-1970 naproti tomu odstranili a degradovali asi 200 světců, včetně např. sv. Valentýna a sv. Kryštofa, patrona cestujících, s odůvodněním, že tito světci nikdy neexistovali. Ze stejného důvodu odstranili také sv. Kateřinu Alexandrijskou, ačkoliv ta byla jedním ze světců, které viděla sv. Jana z Arku, když ji Bůh poslal bojovat proti Angličanům. Architekti nového kalendáře často opírali svá rozhodnutí o moderní, historické bádání, a nikoliv o živou (ústní/nepsanou) tradici Církve. Jejich „vědecká“ kritéria přinášejí na mysl bonmot G. K. Chestertona, jenž říká, že by raději důvěřoval babským povídačkám, než faktům starých panen. „Je snadné vidět, proč se s legendou zachází – zcela správně – uctivěji, než s historickou příručkou.“ Legendy totiž podle Chestertona „tvoří společně většina vesničanů, kteří jsou při smyslech. Příručku však většinou napíše jeden člověk ve vsi, který je šílený.“

vod sedmý. Bohatší kalendář pro jednotlivé doby církevního roku. Cyklus liturgických dob – vánoční, po Zjevení, septuagesima, doba velikonoční, období po Letnicích, atd. je mnohem bohatší v kalendáři z roku 1962. Díky jednoletému cyklu proprií má každá neděle jinou příchuť a její každoroční slavení vytváří jakýsi milník, metr umožňující věřícím „změřit“ svůj duchovní pokrok nebo úpadek. Tradiční kalendář obsahuje starodávné zvyky jako kvatembrové dny a prosebné dny, které umocňují vděčnost Bohu a naše ocenění ročních období a zemědělských cyklů. Tradiční kalendář nezná žádné „mezidobí“. (Samotný ten výraz je dosti nešťastný, neboť po Vtělení lze jen obtížně mluvit o mezidobích). Namísto toho zná starý kalendář období po Zjevení Páně a období po Letnicích, čímž se ještě umocňuje význam těchto velkých svátků jako červánky nebo ozvěna. Podobně jako Vánoce a Velikonoce jsou i Letnice, svátek o nic menší, slaveny po celých osm dní, aby se tak Církev směla vyhřívat v teple a světle nebeského ohně. Tradiční kalendář zná dobu před-postní (Septuagesima neboli tzv. devítník) začínající již tři týdny před Popeleční středou, který obratně napomáhá psychologickému přechodu z vánoční radosti do postního zármutku. Stejně jako mnohé jiné rysy usus antiquior, zmíněné aspekty kalendáře jsou prastaré a živě nás spojují s Církví prvního tisíciletí a dokonce s nejranějšími staletími.

Důvod osmý. Tradiční liturgie nám umožňuje snazší přístup k Písmu svatému. Mnoho lidí si myslí, že mše svatá v novus ordo má oproti staré mši jednu velkou výhodu, protože je v ní obsaženo „o tolik více Písma“. Tříletý cyklus nedělních čtení, dvouletý cyklus čtení přes týden, delší a četnější čtení během mše, to všechno namísto jednoletého cyklu obvykle sestávajícího z dvou čtení připadajících na jednu mši (epištola a Evangelium). To, co tito lidé přehlíží, je fakt, že architekti novus ordo zároveň vyňali mnoho biblických odkazů, které tvořily osnovu mešního řádu, aby potom zařadili obrovskou řadu čtení, přičemž jejich vzájemné sounáležitosti věnovali pozornosti jen málo. Co se biblických čtení týče, starý ritus funguje na dvou základních principech: zaprvé, pasáže nejsou vybírány jen kvůli sobě samým (nejde o to „procpat“ do nich co největší část Písma), ale proto, aby ozřejmily význam události, která se připomíná. Zadruhé, důraz není kladen na pouhé biblické nebo praktické ponaučení, ale na „mystagogii“. Jinými slovy, mešní čtení nemají být jakousi vznešenou nedělní školou, ale stále pokračujícím uváděním do tajemství víry. Jejich omezenější výběr, kratší rozsah, liturgická vhodnost a (vítané) každoroční opakování z nich činní mocný prostředek duchovní formace a přípravy na eucharistickou oběť. Důraz přirozeněji spočívá na oběti Beránka bez poskvrny a na svatých, kteří  žijí v Tom, o němž čtení svědčí.

Důvod devátý. Tradiční liturgie vštěpuje velkou úctu k Nejsvětější svátosti. Pokoncilní mše svatá může být samozřejmě sloužena důstojně a může se stát, že svaté přijímání budou podávat jen vysvěcení služebníci (kněží). Buďme však upřímní: velké množství katolických farností po celém světě zapojuje tzv. „mimořádné rozdavatele svatého přijímání“, jinými slovy laiky, kteří nejsou vysvěceni ke službě u oltáře. Dále, většina věřících přijímá Nejsvětější svátost na ruku. Tato dvě ustanovení silně podporovaná modernisty 20. století, představují významné narušení úcty k Nejsvětější svátosti. Laičtí rozdavatelé si neočišťují ruce ani prsty potom, co v nich drželi Pána. Tím hromadí a roztrušují částečky Eucharistie. Totéž platí pro věřící, kteří přijímají na ruku; dokonce i kratinký kontakt Hostie s  rukou může na dlani zanechat drobné částečky Nejsvětější Svátosti. Pomyslete na toto: každý den se po celém světě objevují tisíce a tisíce neuvědomělých znesvěcení Nejsvětější svátosti. Jak trpělivé je eucharistické srdce našeho Pána! Ale skutečně chceme i my sami přispívat k tomuto znesvěcování? I v případě, že sami přijímáme při mši svaté v novus ordo do úst, je velmi pravděpodobné, že budeme obklopeni touto nedbalostí. Takové okolí v nás buď bude vzbuzovat vztek a zármutek, nebo nás přiměje k lhostejnosti. Žádná z těchto reakcí nepomáhá prožívat pokoj Kristovy reálné přítomnosti, ani to není ideální způsob, jak vlastní děti vzdělávat ve víře.

Podobné věci by se daly říci o rušivém „pozdravení pokoje“, ženách–lektorkách a mimořádných rozdavatelích, kteří, kromě toho že jejich výskyt představuje naprostý rozchod s tradicí, mohou být oblečeni způsobem, o jehož vhodnosti by se dalo diskutovat; nebo o téměř všeobecném zvyku žvanit přede mší svatou i po ní; nebo o tom, jak kněz improvizuje a vybírá si varianty. Tyto a mnoho dalších charakteristik liturgie v novus ordo – nebo způsobu jak je až příliš často sloužena jsou, každá zvlášť i všechny dohromady, znamením nedostatku víry ve reálnou přítomnost, jsou znamením antropocentrické, horizontální sebe-oslavy daného společenství.

Toto je třeba zdůraznit: pro děti je obzvláště škodlivé, aby byly opakovaně svědky tak šokující neúcty, s níž se s naším Pánem a Bohem ve Svátosti jeho lásky zachází. Je zarážející sledovat, jak se věřící lavice za lavicí automaticky zvedají, aby přijali dar, se kterým zacházejí s uvolněnou nebo dokonce znuděnou lhostejností. Církev učí, že Eucharistie je skutečně a podstatně Náš Spasitel, Král, Soudce. Ale většina katolíků se chová způsobem, kdy s Eucharistií zachází jako s běžným i když symbolickým jídlem a pitím. To vysvětluje, proč tolik katolíků zastává protestantské názory na to, co se při mši svaté odehrává. Tato neutěšená situace bude trvat, dokud znovu nebudou přijaty jako závazné  normy týkající se Eucharistie z období před II. vatikánským koncilem. Nezdá se, že by k něčemu takovému mělo dojít brzy. Do té doby je naším bezpečným přístavem a útočištěm, opět, tradiční latinská mše svatá, v níž převažuje zdravý rozum a svatost.

Důvod desátý. Je to TAJEMSTVÍ VÍRY. Mnoho důvodů proč nadále chodit na tradiční latinskou mši svatou a proč jí podporovat, a to navzdory všem obtížím, které nám ďábel klade do cesty, lze shrnout jediným slovem: TAJEMSTVÍ. To, co svatý Pavel nazývá „mysterion“ a co latinská liturgická tradice označuje slovem „mysterium“ nebo „sacramentum“ rozhodně nelze považovat za marginální pojmy křesťanství. Boží dramatické sebe-zjevení v dějinách a především pak v Osobě Ježíše Krista, je tajemstvím v nejvlastnějším smyslu slova. Jedná se o zjevení Skutečnosti, která je svrchovaně srozumitelná, a přesto neuchopitelná, vždy jasná, a přesto svou září oslepující. Je náležité, aby liturgická oslava, která nás přivádí do kontaktu se samotným Bohem, nesla známky Jeho věčné a nekonečné tajemnosti, jeho úžasné transcendence, Jeho ohromující svatosti, Jeho odzbrojující blízkosti, jeho jemného a vše pronikajícího ticha. Tradiční forma římského ritu nepochybně takové známky nese. Její obřady, jazyk, orientace ad orientem nebo nadpozemská hudba nejsou ničím tmářským. Naopak, vše je dokonale srozumitelné a zároveň vštěpuje dojem čehosi neznámého, někdy strašného a úžasného. Pečlivým pěstováním smyslu pro posvátno ve věku profánnosti, uchovává stará mše svatá tajemství víry neporušené, a tím zároveň uchovává neporušený celek katolické víry.

Při tom, jak hnutí za obnovu posvátné liturgie Církve roste a nabírá na spádu, a to po celém světě, není čas na ztrátu odvahy nebo na postranní úmysly. Je to čas radostného a klidného přijetí všech pokladů, které pro nás svatá matka Církev uchovala navzdory krátkozrakosti některých z jejích současných pastýřů a navzdory neznalosti mnoha věřících, kteří za svou nevědomost mnohdy nenesou vinu. Je načase, abychom přiložili ruku k dílu. Stojí před námi obnova, jež se musí uskutečnit, má-li Církev přežít přicházející úskalí. Modlím se, aby s námi mohl náš Pán počítat, že budeme žít a vyznávat katolickou a pravou víru a pomáhat druhým objevit poklady tradice, kterou On ve své milující dobrotě daroval Církvi, své snoubence. Klasický římský ritus je vyslancem tradice, porodní bábou vnitřního člověka, celoživotním průvodcem ve víře, školou adorace, kajícnosti, díkuvzdání a vroucích proseb, naprosto spolehlivou skálou stability, na níž s důvěrou budujeme svůj duchovní život. Nikdy bychom se neměli připravit o světlo, pokoj a radost z toho, co je krásnější, transcendentnější, posvátnější, co více posvěcuje a co je očividně katoličtější. Očekává nás bezpočet požehnání. Uprostřed bezprecedentní krize identity dnešní Církve žijme katolickou víru v naprosté věrnosti a vroucí oddanosti post-reformačním mučedníkům, jakými byli např. sv. Edmund Kampion, kteří byli ochotni učinit a vytrpět cokoliv, aby se neodloučili od mše svaté, kterou se naučili milovat více než vlastní život. Ano, budeme povoláni k tomu, abychom přinášeli oběti – abychom přijali neuspokojivý čas nebo méně než uspokojivé místo, pokorně strpíme neporozumění a dokonce odmítání ze strany našich blízkých. Víme však, že oběti pro větší dobro, jsou palivem planoucí bratrské lásky.

Poodstupme trochu a podívejme se na situaci Katolické církve v moderním světě. Jestliže někdo uvízne v pohyblivém písku a potápí se až k smrti, potřebuje někoho zvenčí, kdo by mu hodil záchranné lano nebo podal větev. Nemůže si pomoci sám, ani mu nemůže pomoci nikdo druhý tím, že za ním skočí a připojí se k němu v jeho nešťastné situaci. Jestliže někdo visí na okraji srázu, je to totéž: jenom někdo druhý, kdo stojí pevně nad ním, ho může vytáhnout do bezpečí. Jestliže někdo umírá na zánět mozkových blan, potřebuje zdravého a jasně uvažujícího lékaře, aby ho léčil, ne někoho dalšího se zánětem mozkových blan. Tyto příklady přesně ukazují pozici tradičního katolíka v dnešní Církvi. Tolik lidí tone v pohyblivých píscích nemravnosti, tolik lidí visí na okraji srázu hereze, tolik lidí umírá na liturgický zánět mozkových blan. My stojíme na bezpečném místě a těšíme se, nikoliv vlastní zásluhou, dobrému zdraví a síle. Máme obrovskou zodpovědnost a ano, může se nám to stát pokušením k pýše. Jsou to však obtíže, před nimiž bychom neměli prchat, jinak bychom byli označeni za zbabělce v hodině nejvyšší nouze.

Nastínil jsem vám deset důvodů, proč chodit na tradiční mši svatou. Těch důvodů však existuje mnohem více a každý člověk bude mít ty své. To, co víme jistě, je, že Církev potřebuje svou mši svatou, tuto mši svatou potřebujeme i my a zvláštním způsobem, který nám dává nezasloužené privilegium, mše svatá potřebuje nás. Držme se jí pevně, abychom o to silněji mohli přilnout ke Kristu, našemu Králi, Spasiteli, jenž je naše Všechno.

Peter A. Kwasniewski