Publikováno

Digitální půst jako asketické cvičení

(ukázka z knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Hesperion, 2018)

Podle tradičního křesťanského názoru jsou pravda, dobro a krása objektivní skutečnosti, Boží vlastnosti, a proto jsou vepsané do samotného stvoření. Být svobodný znamená být schopen tato nejvyšší dobra vidět, podílet se na nich a tím si uvědomovat naši pravou přirozenost. Jako křesťané se nechováme ctnostně jen proto, že to Bůh přikazuje, ale také proto, že nám získávání ctnosti pomáhá jasněji vidět Krista, a díky tomu jej pak ukazovat druhým. Raná církev o nic neusilovala víc než o vidění Boží tváře. Všechno ostatní bylo až druhotné.
Pokud je naší největší touhou uzřít Boží tvář a stát se touto cestou podobnějšími Kristu, pak musíme zůstat k tomuto poslednímu cíli zaměřeni.

V Dantově Božské komedii putující hrdina (taktéž zvaný Dante) poznává, že hřích je neuspořádaná láska. Veškerá neuspořádanost začíná tam, kde jsou konečné skutečnosti milovány víc než nekonečný Bůh. Dokonce i láska k dobrým věcem, jako je rodina a vlast, může být zdrojem zatracení, pokud je člověk miluje víc než Boha a hledá naplnění v nich, a ne v tom, který je stvořil.
Zůstat zaměřený na kontemplaci Boha je nesmírně náročné. Poutník Dante zjišťuje, že v životě zabloudil kvůli lásce k ženě jménem Beatrice, jež byla dobrá, pravdivá a krásná, on si však myslel, že je tím vším sama o sobě. Na věčnosti pak Beatrice, která zemřela jako mladá, Danta kárá a říká, že cokoliv v ní bylo dobré, poukazovalo ke Zdroji všeho dobra. Neschopnost vidět to jej málem přivedla ke zkáze.

Psycholog William James napsal: „Má zkušenost je to, čemu se rozhodnu věnovat pozornost. Pouze ty věci, jichž si všímám, utvářejí mou mysl.“ Naše myšlenky vskutku určují naše životy. Tim Wu, autor zabývající se technikou, s ohledem na Jamesův postřeh poznamenává, že náboženství mělo vždycky jasno v tom, jak nesmírně je pro člověka důležité nasměrovat pozornost k tomu, co je svaté. Právě proto bylo středověké křesťanství prostoupené modlitbami, rituály, posty a svátky: aby život, ať už veřejný či soukromý, zůstal zaměřený k posvátným skutečnostem.
Tak tomu bylo tehdy. Žádná taková křesťanstvím hluboce prosycená kultura podobné šíře se v dohledné budoucnosti nevrátí. To však křesťany nezbavuje zodpovědnosti. Znamená to pouze, že budeme muset jako jedinci i jako komunity mnohem více zápasit o to, aby náš pohled zůstal zaměřený na Boha.

Rozvoj kognitivního sebeovládání, které vede ke kontemplativnějšímu křesťanskému životu, je klíčem k tomu, abychom mohli v postkřesťanské Americe žít jako svobodní muži a ženy.

Člověk, jenž podřídil své touhy vládě rozumu, je svobodný. Člověk, který dělá, cokoliv ho napadne, je otrok. Reklama za nespočitatelné miliardy dolarů se nás už sto let snaží přesvědčit, že svou pravou identitu poznáme jen naplňováním svých tužeb. Kup si tuhle věc nebo tuhle zkušenost, říká reklama, a poznáš sám sebe, ono já, jímž chceš být, ne to, jímž právě jsi.

Nefunguje to. Všechno se vrací zpět k všednodennímu průměru. Zkoušíme tedy něco nového a domníváme se, že tohle už konečně bude tím, co nás učiní šťastnými. A tak pokračujeme dál a dál, těkáme a poletujeme si životem sem a tam a utíkáme přitom od Boha i od sebe samých, plní hrůzy z ticha, z klidu, z vlastních myšlenek. Jsme jako ti potulní mniši, které svatý Benedikt odsoudil ve své Řeholi jako ty nejhorší z řeholníků – vedeni pouze vlastní neklidnou vůlí. „O přeubohých mravech všech těchto mnichů je lépe mlčet než mluvit,“ napsal světec.

Mniši nacházejí opravdovou svobodu tím, že se podvolují životnímu řádu, což znamená, že se strukturovaným způsobem zaměřují k Bohu. A netýká se to pouze mnichů: téměř, kdokoliv, kdo z vlastní volby žije stabilním, disciplinovaným životem, najde pravou svobodu. Řezbář, který se oddal studiu tradic svého řemesla, má k uplatnění své kreativity mnohem více svobody než bláznivý amatér, který se domnívá, že se vše potřebné doučí cestou.
Pokud neovládáte svou pozornost, je tu spousta lidí, kteří to dychtivě udělají za vás. Prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání, je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet. Během jedné hluboké duchovní krize v mém vlastním životě, začal toxický příliv chronické úzkosti z mé mysli ustupovat teprve poté, co mi kněz nakázal stanovit si pravidlo každodenní kontemplativní modlitby. Utišit mysl v rámci hodiny modlení bylo nesmírně obtížné, avšak nakonec to vytvořilo předmostí, odkud mohl Duch svatý pracovat v díle utišování rozbouřených vod v mém nitru.

Židovská organizace nazvaná Reboot (Restart) propaguje nadkonfesní myšlenku, již nazývá „digitální šabat“. Jde o den odpočinku, kdy lidé vypnou svoje přístroje – zvláště počítače, iPady a chytré telefony –, aby se mohli znovu napojit na reálný svět. Digitální šabat není trestem, ale prostředkem, jak odložit světské starosti (alespoň ty z nich, které k nám přicházejí prostřednictvím digitálních technologií).m

Podobá se to dávnému křesťanskému zvyku rituálního postu, který mnozí pravoslavní křesťané stále s relativní přísností dodržují. Věřící pravoslavní křesťané se během Velkého postu – tj. během čtyřiceti dnů před Svatým týdnem – každý podle svých sil zříkají masa, ryb, mléčných výrobků a dalších potravin. Zároveň musejí pracovat na růstu v modlitbě, pokání a uctívání Boha. Tak jako v případě židovských zvyků o šabatu ani zde nejde o trest, ale o prospěch lidstva.

„Když se člověk vydává na cestu, musí vědět, kam jde,“ napsal pravoslavný kněz Alexander Schmemann ve svém pojednání o postní době. Proto všichni věřící, kteří to myslí vážně, musí dodržovat období sebezáporu. Během nich se učíme zbavovat se nahromaděných rozptýlení, která nám brání vidět cíl. Neil Postman, ačkoliv byl sekulární člověk, chválil náboženské „askety“, neboť ti prý „ničí“ informace, jež odvádějí jejich pohled od posledního cíle. Abychom parafrázovali název Postmanovy nejslavnější knihy, náboženské askety jejich praktiky chrání před tím, aby se ubavili k duchovní smrti.

Když se zříkáme návyků, které berou naší lásce řád, a během postu ještě více kontemplujeme Boha a všechno dobré, co stvořil, učíme se znovu soustředit mysl na tu vnitřní stabilitu, kterou potřebujeme k vytvoření koherentního, smysluplného já. Internet je rozptylující fenomén, který podporuje podléhání vášnivým nutkáním. Pokud proti němu nebudeme tlačit tak silně, jako on tlačí na nás, hrozí nám, že ztratíme pevnou půdu pod nohama. A když ztratíme pevnou půdu pod nohama, nakonec přijdeme o přímou cestu životem. Křesťané si toto poznání předávají z generace na generaci již od časů rané církve.

My jsme však tuto moudrost nechali upadnout v zapomnění. Nicholas Carr naříká: „Sami zveme tuhle horečnatost do svých duší.“