Publikováno

Michael O’Brien – rozhovor

Přinášíme našim čtenářům překlad rozhovoru s autorem knih Otec Eliáš – Apokalypsa a Eliáš v Jeruzalémě – Michaelem O’Brienem. Rozhovor vyšel prvně v prosinci 2015 ve španělštině.

Proč jste napsal toto pokračování „Otce Eliáše“ (česky původně pod názvem Apokalypsa) tolik let po první knize? Uvažoval jste o dalším svazku od začátku, nebo jste měl nějaký zvláštní důvod, proč jej napsat až nyní?

Čtenáři mi často navrhovali, abych napsal pokračování. Po mnoho let jsem tuto myšlenku odmítal, ale v posledních několika letech se mi v mysli vynořovaly silné obrazy a scény pokračování tohoto příběhu, které si přímo říkaly o to, abych je dal na papír. Modlil jsem se a čekal. Pak nastal okamžik, kdy mi bylo jasné, že bych tuto knihu napsat měl, a to nyní.

Válka mezi dobrem a zlem je nyní ještě intenzivnější a komplexnější, než v době, kdy jsem napsal Otce Eliáše. Žijeme uprostřed doby masivní apostaze od pravé víry, degenerace kdysi-křesťanské civilizace Západu, s čímž jsou spojené i nevyhnutelné útoky na náboženskou svobodu. Je to situace podstatně odlišná od situace rané Církve, jež sestávala převážně z lidí, kteří znali temnotu a prahli po světle; jejich svět byl světem vymaňujícím se z pohanství. V naší době odpadlí křesťané, kteří poznali něco ze světla, touží po navrátu do temnoty novo-pohanství. Tuto temnotu navíc hájí jako více „milující“ a „tolerantnejší“ než Boží plán pro lidstvo, než Duch a Pravda.

Vaše hlavní dílo jako spisovatele je cyklus knih „Poslední dny“ [The Last Days). Domníváte se, že naše generace je generací „posledních dnů“?

Myslím si, že ano, i když bych se velice rád mýlil. V naší době se všude kolem objevuje bezprecedentní množství apokalyptických znamení. Zajisté, v dějinách již bylo několik „menších apokalyps“, žádná však nedosahovala rozměrů a charakterů té, které čelíme my dnes. Neustále si připomínám Pánovo varování, abychom „bděli a byli připraveni“ – je to varování platné pro všechny generace. Víme, že jedno pokolení bude podrobeno zkoušce radikálním, absolutním způsobem, globálním pronásledováním všech, kdo následují Ježíše. Pokolení, jenž je nejméně bdělé, které hřích a omyl ukonejšily ke spánku, pokolení zdrogované příjemnostmi a svody bude tím, kterému bude vládnout Antikrist. Důvodem, proč píši romány, jež si kladou apokalyptické otázky, je to, abych se své vlastní generace zeptal, „Bdíme?“ a stejně důležitou otázku, „Jsme duchovně připraveni, jsou-li toto časy předpovězené proroky a Ježíšem samotným?“

Jak si představujete tyto Poslední dny? Liší se něčím od konce světa?

Celá doba po Vzkříšení jsou Poslední dny, zbývá už jen završit poslední, finální bitvu. „Děti, poslední hodina je tu,“ říká svatý Jan (1 Jn 2,18), a jiný anglický překlad uvádí: „Děti, jsou zde poslední dny.“ Přesto však doba Antikrista a jeho Falešného Proroka není koncem Konce, ani koncem světa. Podle svatého Písma bude světu dán pokoj po času vládnutí Antikrista – „tisíc let pokoje“ (viz Zj 19–20). Nelze to však chápat jako doslovné milénium, v biblické mluvě to označuje delší časový úsek.

Jaký je váš názor na mileniarismus?

Je to nejen závažný omyl v úsudku a v čtení Písma, ale také hereze zavržená Církví. I „modifikovaný mileniarismus“ je Církví zavržen (viz KKC 676). Ve svých různých podobách mileniarismus hovoří o doslova tisíciletém období, kdy bude křesťanství vzkvétat jako celosvětové království, někdy je dokonce chápáno jako pozemská říše materialistických požitků. Takovéto pojetí je velice povrchní. Tato doba pokoje, která přijde po vládě Antikrista bude dobou eucharistickou a mariánskou, ve světě, jenž byl pokořen útiskem a pronásledováním, Církev byla očištěna a posílena zkouškami, a lidstvo bude žít životem mnohem prostším, více věrným tomu, jak jsme žili od počátku.

Proč se domníváte, že by křesťané měli myslet na Poslední dny, i když jsou ještě hodně daleko?

Jednoduše řečeno, protože Pán Ježíš nás v evangeliích vybízí, abychom v každém pokolení byli bdělí. Ve Zjevení sv. Jana nás vzkříšený Pán nepřestává varovat před blížícím se nebezpečím posledních zkoušek, jež přijde na Církev a celé lidstvo. Příliš snadno se této otázce vyhneme, když si představíme apokalypsu jako nějakou mega-mytickou událost bezpečně vzdálenou v budoucnosti. Může se stát, že nám Bůh ve svém milosrdenství dopřeje více času, nemůžeme se však na to spoléhat. Kristus nás vybízí, abychom byli vždy připraveni. „Nevíte dne ani hodiny…“ 

V románu Otec Eliáš: Apokalypsa je Antikrist představen jako lidská bytost. Někteří lidé se však domnívají, že Antikristem může být ideologie nebo světská moc. Jiní za Antikrista dokonce považují islám. Co si o tom myslíte?

Redukovat Antikrista na ideologii nebo politická uskupení je zjednodušení, jenž nás činí ještě více náchylnými k podvedení. Samozřejmě, různé projevy zla v dnešní době jsou z ducha Antikrista, který byl s námi od počátku. Svatý apoštol Jan píše, že se „objevilo mnoho Antikristů“ (1 Jn 2,18), a „ Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je Antikrist, kdo popírá Otce i Syna.“ (1 Jn 2,22). Nicméně Písmo mluví jasně o tom, že v jistém okamžiku dějin, kdy povstane definitivní Antikrist a převezme vládu nad světem, bude skutečnou osobou, „mužem hříchu, synem zatracení“. Je možné, že mnoho z velkých sil, které dnes hýbou světem, bude hrát klíčové role v jeho nástupu k moci – tím, že budou nadále destabilizovat civilizaci, vytvářet vnější podmínky a vnitřní psychologický kosmos, který lidstvo připraví na přijetí nového „mesiáše“. Stane se to skrze mnoho kombinací nenápadné eroze a plné frontální ofenzívy – svedením lidstva skrze lži, lichotky, neutuchající propagandu, a neúnavnou sociální revoluci, jež boří morální základy Západu. Zřejmě v tom sehraje svou roli i militantní islám a pravděpodobně také čínská a ruská geopolitika, chtěl bych však zdůraznit, že právě apostaze kdysi-křesťanského západu je tím, co otevřelo brány těmto radiálním zlům.

Zdá se, že uvažování o Posledních dnech nutně musí být „pesimistické“. Vaše knihy však nesou poselství naděje. Není to protimluv?

Křesťanský pohled na dějiny není ani pesimistický, ani plytce optimistický. Autentická naděje je nejzazším realismem. Tento druh realismu však vyžaduje odvahu, chceme-li vidět věci takové, jaké jsou.

V mých knihách, i když románové postavy procházejí temnými zkušenostmi, vždy poukazuji na přítomnost Krista a Božské prozřetelnosti, když neseme své kříže či jsme na nich někdy ukřižovaní. Vždy zdůrazňuji, že přichází Kristovo vítězství nade všemi „knížectvími a mocnostmi“ zla – ve sféře duchovní i pozemské. Je to v souladu s prorockým rozměrem Písma a s učením Církve.

Nikdy bychom neměli falešně oddělovat povolání k evangelizaci a volání po bdělosti vůči apokalyptickým znamením naší doby. Kdybychom tak činili, říkali bychom tím, že Církev musí být jako člověk s pouze jedním okem. Ve skutečnosti je však Církev člověkem s dvěma očima – což jí dává hloubku vnímání. Ovšem i toto přirovnání je neúplné, neboť Církev, jako Kristovo mystické tělo, je obdařena bohatstvím darů, jež nám dávají správné vidění.

Jaká je spojitost mezi Otcem Eliášem a „Pánem světa“ Roberta H. Bensona?

Bensonův apokalyptický román jsem četl před více než čtyřiceti lety. Mnoho si z něj nepamatuji, ale myslím, že představil obraz zaslepenosti lidstva a jeho duchovního stavu, který má blízko k mému románu. Samozřejmě je však v detailech dosti odlišný, neboť textura jeho příběhu byla podmíněna světem, jaký byl před více než sto lety.

Jaké jsou rozdíly mezi křesťanskými dystopiemi (Bensonovou nebo tou Vaší) a sekulárními (Huxley, Orwell)? Jaké jsou jejich společné prvky?

Odpovědět na tuto otázku by si žádalo celou jednu knihu. Co mají tato díla společné, je starost o lidskou společnost v krizi, ztrátu základních lidských svobod, hrůzy vyvstávající z totalitarismu nebo neo-totalitarismu. Křesťanské dystopie však nezůstávají jen u analýzy degenerujících civilizací. Křesťanský pohled chápe, že lidské pokusy o sebezáchranu pomocí ideologických revolucí nejrůznějšího charakteru – sociální, kulturní, politické – vždycky selhávají. Je samozřejmé, že touha po svobodě a lidské důstojnosti je společná všem „lidem dobré vůle“, ateistům a agnostikům stejně jako věřícím. Člověk bez Boha má však pouze omezené „nástroje“ pro budování a udržování skutečně lidské společnosti. Může dostáhnout částečného úspěchu, na nějakou dobu, ale nakonec selže, protože ze svého osobního světa zapudil milost, a jeho nevíra zredukovala jeho pojetí lidské osoby na tragicky okleštěný koncept.

Tato „od základu zvrhlá“ politická forma sekulárního mesianismu (viz KKC 675–677) musí už ze své podstaty zdegenerovat do (přinejlepším) špatně maskovaného totalitarismu, nebo do agresivní proti-lidské totality – byť tak učiní ve jménu „humanismu“. Naproti tomu křesťanství navrhuje sociální řád založený na absolutních principech, které respektují a zachovávají věčnou hodnotu člověka a jeho důstojnost v tomto světě – pokud žijeme podle těchto principů. Křesťanská dystopie dramatizuje, co se může stát, pokud tyto absolutní pravdy erodují nebo čelí otevřeným útokům. Současně však, byť někdy jen v náznacích, také ukazuje cestu k autentické obnově.

Jaký je Váš „osobní“ vztah k otci Eliášovi? Je nejdůležitější postavou v celém Vašem díle? Jaká část Michaela O’Briena je přítomna v životě a osobnosti otce Eliáše?

Z mých dvanácti vydaných románů jsou pouze čtyři výslovně dystopické nebo apokalyptické. Postava otce Eliáše je nejdůležitější postavou těch mých románů, které by šlo označit jako „varovná literatura“. To proto, že v sobě – v literární podobě – ztělesňuje charakter poslání Církve – evangelijní, prorocký, přinášení svědectví Pravdě v jejím vyučování a pastorační věrnosti, a také v ochotě podstoupit mučednictví. Jako Církev, i otec Eliáš ví, že bude „znamením, jemuž budou odporovat“, znamením, jenž bude odmítnuto.

A nakolik se já objevuji v postavě otce Eliáše? Domnívám se, že jsem mu v mnohém podobný co do temperamentu, i když ne v mém konkrétním povolání a poslání. Jsem ženatý, otec šesti dětí a dědeček deseti vnoučat, jsem malíř a spisovatel. Přesto však doufám, že ve zvláštním povolání mého díla jsou známky svědectví. Řekl bych, že z řady mých postav jsou mi nejpodobnější Josip Lasta z Ostrova světa [Island of the World] a Alex Graham z Otcova příběhu [The Father’s Tale].

Jaký je váš názor na současný stav světa? Nemyslíte si, že extrémně zmatená situace mezi různými zeměmi je překážkou světového řádu? A jaká je role „míru“, jež je „mantrou“ onoho světového pořádku, když vidíme ve světě tolik teroristických útoků a hrozících válek?

To je výborná otázka, kladu si ji neustále. Království Satana je rozděleno zevnitř, a přesto tento „otec lži, zhoubce od počátku“, jak jej nazývá Ježíš, je schopen působit nejrůznější projevy zla pro své vlastní dalekosáhlé cíle – dokonce i střety mezi silami, jež se zdají stát proti sobě, například mezi ISIS a hedonistickým materialismem Evropy. Není to však protimluv, protože ďábel dokáže manipulovat tyto zlořády tak, aby způsobil kolaps všeho, co odporuje jeho plánům.

Můj dojem je, že když se tato situace ve světě vyostřuje a stává se více násilnou a nejistou, lidé budou více toužit po nějakém meta-řešení chaosu lidstva. To bude příhodný čas pro Antikrista, aby se vyjevil a přinesl „pokoj“ a „jistotu“. Jak nám připomíná Písmo, mnozí budou volat „Mír, mír!“ tam, kde žádný mír není. Bude se prezentovat jako sekulární mesiáš, který vyřeší zdánlivě neřešitelné problémy lidstva. Ale jeho mír nebude mít trvání. Bude to „řád“, jenž bude čím dál tím více prosazován útlakem, krok za krokem, než vyvrcholí v celosvětovém pronásledování všech, kdo odporují jeho vůli.

Myslíte si, že genderová teorie může být posledním nástrojem ďábla v jeho válce proti Bohu?

Bezpochyby sehrává významnou roli v rostoucím zmatení a mravním nepořádku západních společností. Zda-li to je ďáblův poslední nástroj? Nevím, ale zcela jistě je to jeden z jeho nejmocnějších klamů.

Jak vnímáte současné postavení Církve ve světě?

Církev vzrůstá v Africe a Asii. Opravdu, v čínském podzemní Církvi je možní více pravých křesťanů než v celé Severní Americe. Biskupské konference v Africe jsou bez výjimky zcela věrné. Naproti tomu Evropa je katastrofou, eroduje, je nahlodána, drobí se, rozežírá a vytrácí se, zbývají pouze ostrůvky tu a tam. I přesto v každé zemi se najdou biskupové, kteří krmí a vedou své stádo s odhodláním a často za cenu velkého utrpení. Rostou zde světci, laická hnutí působí mnoho dobra, hrdinští mladí odpovídají na povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Všude však probíhá velké prosívání, velká zkouška. V zemích, kde jako křesťané nejsme otevřeně pronásledování, nás média a kultura prezentují jako utlačující, skomírající starou strukturu, která se musí podrobit duchu světa nebo být uzavřena do ghetta, kde nebude mít žádný vliv.

Domníváte se, že boj na nedávně synodě, kdy byly ohroženy dvě svátosti, a celý post-synodální souboj, jsou projevy války více transcendentní?

Ano. Satan útočí na samou podstatu Církve a na božský mravní řád, a využívá k tomu ty, kdo (byť nevědomky) jsou jeho lidskými agenty – skrze vnější útoky a vnitřní zrady. Nepřítel ví, že Církev jako jediná stojí na obranu celé pravdy o manželství a rodině – dokonce o přirozenosti člověka a jeho věčné hodnotě. Církev v sobě má sílu ubránit se plánům Zlého. Ale pokud my nejsme věrni svému povolání, jak bude lidstvo ubráněno? Jak se doopravdy známe? Jak obstojíme před Pánem v Soudný den?

Současně si však myslím, že Pán dává ze zmatků a zla vzejít i dobru. Dopustil to proto, abychom si uvědomili, jak moc Církev potřebuje očištění a posilnění. Musíme se modlit a postit za Církev, možná víc, než za posledních dva tisíce let.

Dodal bych také, že povzbuzujícím výsledkem bylo i to, že se objevili skutečně apoštolští biskupové a kardinálové, kteří v průběhu synody i po ní víru bránili. Je to také dobré připomenutí, že Církev není jen euro-centrickou entitou, ale mystickým tělem Kristovým v tomto světě. Je na tom něco velmi krásného, když nyní Afrika a Asie posílá misionáře do nejtemnějších koutů Severní Ameriky a Evropy. Prosím, posílejte nám jich víc!

Co radíte katolíkům našich dnů, aby byli připraveni na duchovní souboje, které přijdou (i ty, které již prožíváme)?

Ve všem, co nastane, musíme mít pohled svého srdce upřený na skutečný horizont. Mít důvěru v přicházející vítězství. Důvěru. Především důvěru.

Modlit se a postit za obrácení duší a za naše vlastní hlubší obrácení. Tímto způsobem, modlitbou a životem ze svátostí, budeme růst v hlubší jednotě s živým Ježíšem, který je s námi až do skonání věků, a povede nás skrze všechny zkoušky. Usilovně se modlete za naše kněze a biskupy a papeže. Musíme milovat Církev neotřesitelnou láskou, v její kráse i v jejích pokořeních. Neztrácet ze zřetele její skutečnou identitu Nevěsty – Nevěsty, která se připravuje na setkání se svým Ženichem.

 

Překlad: A. Kutarňa
Ilustrační obrázky: www.studiobrien.com