Publikováno

Na prvním místě je Bůh – rozhovor


V říjnu přichází na český knižní trh novinka – kniha amerického autora Petera Kwasniewského
Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve. Přinášíme čtenářům obsáhlý rozhovor s autorem (zkrácená verze rozhovoru vychází v RC Monitoru 18/2016). Prezentace knihy za účasti autora se budou konat v pátek 14. října v Praze a v neděli 16. října v Olomouci.  

 

Jaká byla Vaše cesta k tradiční liturgii?

authorK tradiční liturgii jsem se dostával pozvolna a postupně. Vyrůstal jsem v typické americké příměstské farnosti, zpíval jsem v dětském sboru, později i s dospělými. Liturgie ve farnosti byla velice „současná“ – byť jsem tehdy o tom nevěděl. Během studií se však odehrály dvě události: stal jsem se členem charismatické modlitební skupiny, což znovuoživilo mou víru, a absolvoval jsem kurs filosofie, jenž mě seznámil s Platonem, Aristotelem, Augustinem a Tomášem Akvinským. Po pár letech můj zájem o charismatickou modlitební skupinu vyprchal, ale můj intelektuální život nabíral na obrátkách. Začal jsem studovat také teologii a pociťoval jsem vágní touhu po takové formě modlitby a liturgie, jež by odpovídala jak hloubce, tak i šíři filosofie a teologie. Aniž bych to tušil, hledal jsem tradiční bohoslužbu Církve, u jejíhož zrodu stáli církevní otcové, jež se rozvíjela ve středověku a byla věrně předávána od tridentského koncilu dále. Naštěstí jsem studoval na vysoké škole, kde se mše svatá vždy slavila v latině a se zpěvem gregoriánského chorálu. Měl jsem z toho velkou radost, neboť se zdálo, že je to to, co jsem hledal. Ke konci svého čtyřletého studia jsem však měl několikrát možnost zúčastnit se tridentské „tiché“ mše svaté. Ta intenzita ticha, téměř hmatatelná svatost a bohatství modliteb mě mocně zasáhly. Když jsem pak pokračoval ve studiích na Catholic University of America, hledal jsem ve Washingtonu D.C. tradiční liturgii. Dostal jsem se až do kostela „Old St. Mary’s“, kde jsem poprvé zažil zpívanou mši svatou (missa cantata). Bylo to, jako kdybych konečně jako katolík „našel svůj domov“ – našel jsem to, co jsem dlouho hledal. Od té doby uplynulo již více než 20 let a toto přesvědčení mě nikdy neopustilo. Zamiloval jsem se a stále miluji – je to jako dobré manželství!

Přednášíte filosofii, komponujete sakrální hudbu, vedete scholu a píšete o liturgii. Někdo by to mohl považovat za příliš široké spektrum témat. Jaká je mezi nimi spojitost?

Toto spektrum je doopravdy široké – sám jsem překvapen, že mě život vede tolika směry, a musím přiznat, že není snadné všechna tato zaměření kultivovat. Ale brzy jsem seznal, jak se navzájem doplňují. Mnoho velkých myslitelů – od Sókrata a Boethia, přes Schopenhauera a Nietzscheho, až po Piepera a Ratzingera – hovoří o hluboké spojitosti mezi hudbou, filosofií, bohoslužbou a životem. Když jsem studoval filosofii, nemohl jsem se zbavit dojmu, že moderní myslitelé zanedbávají náboženský rozměr starověkého myšlení. Pak jsem objevil dílo Pierra Hadota a dalších, kteří ukazovali, že filosofie je vždy zakořeněna v základní náboženské touze, v tradiční praxi askeze, a že jejím vrcholem je mystický výstup k Dobru. To je přirozená dispozice pro nadpřirozenou milost. Vtělení je Boží odpovědí na základní otázku obsaženou v samém lidství, ve vší jeho jedinečnosti a potencialitě. Sv. Klement Alexandrijský říká, že Kristus je Nová Píseň, je Logos, jenž na sebe bere tělo, aby se stal hymnem stvoření, k němuž se můžeme všichni připojit. Hudba je povznesenou, jásající řečí; skrze zpěv je to, co by jinak bylo obyčejnou pravdou (např. slova z Písma nebo liturgie), povýšeno na chválu, hold, oslavu. Spatřuji v tom jakousi vnitřní posloupnost: zkoumání lidské přirozenosti a světa dává zrod filosofii, filosofie – přistupujeme-li k ní poctivě a s horlivostí – přináší touhu po uctívání Transcendentna, a toto uctívání – ve své dokonalosti – je liturgické a muzikální. Chápu to jako jedno kontinuum.

 

Co stálo na začátku? Přivedla Vás liturgie k hudbě nebo to bylo obráceně?

Má zkušenost liturgie byla od začátku spojená s hudbou, i když to byla hudba nízké kvality. Vždy jsem proto hluboce vnímal, že hudba a liturgie přirozeně patří k sobě. Díky Ratzingerovi jsem pak pochopil, proč tomu tak je. Nejdřív je ale zapotřebí být do těchto fenoménů ponořen. Důležitý bod zvratu však pro mě nastal s objevením gregoriánského chorálu na konci střední školy. Od učitele hudby jsem dostal Graduale Romanum z roku 1940 – texty i neumy mě fascinovaly, byť jsem jim nerozuměl. Na vysoké škole jsem pak začal studovat latinu (byl to povinný předmět) a stal jsem se členem scholy. Při zpěvu proprií každou neděli při mši svaté (v novus ordo) jsem definitivně propadl jejich kráse, jemnosti a zbožnosti. Tato „hudební konverze“ byla souběžná s objevem toho, že liturgie může a měla by být slavena teocentrickým a vertikálním způsobem, a nikoliv antropocentricky a horizontálně. A samozřejmě to také vydláždilo cestu k objevení tradiční mše svaté, jež je skrz naskrz zaměřená na Boha a naplněná zbožností staletí křesťanské tradice.

 

Název Vaší knihy – jak v angličtině, tak v češtině – naznačuje, že Církev je v krizi. V čem podle Vás tkví jádro této krize?

Současná krize má mnoho aspektů a není vždy snadné určit diagnózu problému – ten se navíc může na různých místech lišit. (Co platí o Evropě a Americe, se nemusí vztahovat na Afriku nebo Asii.) Myslím však, že se můžeme spolehnout na správnost úsudku Josepha Ratzingera: „Jsem přesvědčen, že církevní krize, kterou dnes prožíváme, spočívá do značné míry v rozpadu liturgie“ (Můj život). Tento názor sdílí rovněž kardinál Burke, kardinál Cañizares-Llovera, kardinál Sarah a další prozíraví pozorovatelé naší doby. V překotné snaze o dialog se světem, o přizpůsobení se idejím (a idolům) modernity, a v zaměření na pastorační aktivismus jsme zapomněli na to, že na prvním místě musí stát Bůh, liturgická modlitba, tradice a milost. To byl fatální úder pro lidský prvek v Církvi. Koneckonců, Pán přece přislíbil, že brány pekelné Církev nepřemohou, což znamená, že stále bude alespoň někde Církev živa až do Jeho druhého příchodu. Neslíbil však, že přežije i každá místní církev – tak jako před staletími islám vyhladil křesťanství v Africe a v Malé Asii, dnes duch kompromisu s modernitou likviduje křesťanství v západním světě. Vždy se však najde hrstka katolíků, kteří se budou držet ortodoxie – což znamená „pravé víry“ a „pravé bohoslužby“. Avšak pouze někdo slepý a hluchý by mohl popřít skutečnost, že jsme svědky krize víry a že tuto krizi přivodilo špatné rozhodování a mylná filosofie církevní hierarchie za poslední půlstoletí.

 

V zemích za železnou oponou jsme pokoncilní liturgické zmatky možná nezažili v takové míře, jako v západní Evropě nebo ve Spojených Státech. Domníváte se, že usus antiquior má své opodstatnění i v našem liturgicky ještě poměrně konzervativním kontextu?

K tomu je zapotřebí říct dvě věci. Zaprvé, čím dál tím více je zřejmé, že liturgická reforma probíhala na základě radikálních principů, jež se následně projevily v nových liturgických knihách. Jako příklad lze uvést způsob, jakým redaktoři systematicky eliminovali nebo umenšovali projevy asketismu, resp. téma contemptus mundi (opovrhování světem), jež je odedávna důležitou součástí katolické spirituality. Dalším příkladem je zavedení nových eucharistických modliteb (anafor), zatímco římský ritus po více než 1500 let znal pouze jednu – Římský kánon. To všechno jsou velmi důležité věci, i kdyby bylo samotné slavení – ars celebrandi – úctyplné a dbající rubrik a textů. Zadruhé, je pouze otázkou času, než liturgický liberalismus „vyspělejších“ národů začne negativně ovlivňovat i východní Evropu. Již dnes jsme svědky toho, jak politický, ekonomický a kulturní liberalismus „kolonizuje“ země někdejšího východního bloku. Totéž se stane i s liturgickými nešvary, novátorstvím a herezemi.. Kupříkladu Polsko, jedna z mála zemí, jež odolávala zavedení podávání svatého přijímání na ruku, kapitulovala v roce 2005, jistě pod tlakem „liturgického establishmentu“. Je proto naléhavě důležité znovuobjevovat naši katolickou tradici a čerpat při tom z čistých a svěžích zdrojů.

 

Mnoho lidí (včetně kněží a biskupů) se domnívá, že popularita tradiční liturgie je pouze jakousi přechodnou „módou“ mezi mladší generací, módou poháněnou nějakým druhem strachu z komplexnosti života v postmoderní době. Lze s tím souhlasit?

Mohu-li opět citovat papeže Benedikta XVI.: „Co předchozí generace považovaly za posvátné, zůstává posvátné i pro nás… Je povinností nás všech zachovávat bohatství víry a modlitby Církve a dát jim místo, jež jim přísluší.” Lidská přirozenost se ve své podstatě nemění, přírodní symboly (oheň, voda, kadidlo, zlato, vyvýšená místa, obrácení k východu,…) zůstávají beze změny, stejně jako naše potřeba kostelů, nádob, oděvů a vybavení, jež jsou zvláštní, nádherné, numinózní a „mimořádné”. Právě naopak, moderní člověk ještě více potřebuje modlitby a praxi tradičního katolicismu, neboť je ve velkém nebezpečí, že zapomene na svou závislost na Bohu, na stvoření a na Tradici. Bez Boha bychom neexistovali, nemůžeme žít dobře bez správného vztahu ke stvoření a křesťanství by nemohlo existovat bez Tradice. Skutečnost, že Bůh jest, že mu náleží úcta a sláva; správné používání a zaměření stvořených dober a plnost křesťanské Tradice – to všechno lze nalézt, harmonicky a provokativně, v tradičních liturgiích Církve východní i západní. Nepohání nás strach, ale láska k dokonalosti a nenávist k banalitě. Nejde o módu, ale o hluboce zakoušený hlad a žízeň po Posvátném.

povstavani_obalka

V první kapitole své knihy píšete, že tradiční liturgie je tou pravou „dětskou mší”. Jak to myslíte?

Podle mě je to jednoduché. Pokud máte nudnou liturgii, kde hromada lidí celou dobu mluví a nic zvláštního se neděje, nic zajímavého, na co by se dalo dívat a čemu naslouchat, děti se budou nudit. Když si naproti tomu vezmeme ohromně zvučící varhany, tajuplné melodie zpěvů, archaický majestát latiny, oblaka kouře linoucí se z pohupujících se kadidelnic, nádherná roucha a pláště osob jdoucích v slavném procesí nebo stojících před oltářem a svatostánkem, ministranty v jejich posvátné choreografii pohybů, celý kostel ztichlý během Kánonu… – které dítě by to nezaujalo, které by to neuchvátilo symfonií symbolů do onoho transcendentního pohybu, které dítě by tím vším nebylo pomalu a trvale formováno v katolickém cítění a vnímání? Nezáleží na tom, zda rozumí všemu – nikdo z nás plně nerozumí věcem božským! Liturgie by měla být jakýmsi nekonečným prostorem, jehož hranic nikdy nedosáhneme, podobně jako lidská duše, jež může být nasycena pouze nekonečnem. Bude-li bohoslužba „šitá na míru” naší každodennosti, rychle ztratí svou účinnost a lidé přestanou být katolíky.

 

Mnozí katolíci hledající alternativu k novus ordo missae se často účastní božské liturgie v řeckokatolických chrámech. Jak byste popsal základní rozdíl mezi tradiční římskou a východní liturgií?

To je nesnadná otázka. Mám ve velké lásce božskou liturgii sv. Jana Zlatoústého a často se jí účastním. Mnozí autoři říkají, že východní liturgie umožňují intenzivnější zapojení věřících do zpěvů samotné liturgie, jsou více „extrovertní“, radostné a zaměřené na Zmrtvýchvstání, zatímco západní liturgie v sobě mají více ticha a sólového zpěvu, jsou ve svých způsobech „niternější” a zaměřují se spíše na utrpení našeho Pána. To vše je jistě pravdivé, ale nesmíme zapomenout, že tyto dávné liturgie mají tak mnoho společného – pokud jde o texty (vzpomeňme si na časté doxologie), o slavnostní „étos”, i o smysl pro krásu slov a gest (nic není ponecháno na spontánnosti a vlastní invenci). V tomto smyslu vnímám, že účastnit se byzantské liturgie – byť v angličtině s mnoha zpěvy shromáždění – se více podobá účasti na tridentské mši svaté, než na mši svaté podle novus ordo, právě kvůli bohatství modliteb, formálnímu postoji a slavnostní obřadnosti. Obojí působí starobylým (a proto nadčasovým) dojmem.

 

Je tedy tradiční liturgie jediným východiskem ze stávající krize k obnově Církve?

Všeobecné obnovení tradiční latinské liturgie by vskutku mocně zabránilo šířícím se trendům sekularizace, relativismu, indiferentnosti a modernismu, které dnes pustoší Církev. Také nelze pochybovat o tom, že lidé zanechávají víru a život z víry z mnoha důvodů, přičemž unylá, neinspirativní liturgie je pouze jedním z nich. „Dobrá liturgie” samotná nás tudíž nezachrání, potřebujeme také dobré kazatele, solidní katechezi a oporu společenství. Pokud ale liturgie není slavena řádně, nic z toho nemůže fungovat. Je to součást božské ekonomie: „Hledejte nejdříve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno.”

 

Jedno z témat, jež je Vám velmi blízké, je sakrální hudba. Existuje něco jako „správná” liturgická hudba, nebo je hudba při mších pouze v kompetenci kněze či věřících? Je hudba pouze jakýmsi „doprovodem” k liturgii, nebo hraje nějakou důležitější roli?

Katolická církev má nádhernou nauku o sakrální hudbě, katolíci však o ní vesměs nemají tušení. Základní principy jsou dány v motu proprio papeže sv. Pia X. Tra le sollecitudini a opakují se i v celé řadě pozdějších magisteriálních dokumentů. Sakrální hudba má být svatá – tedy má se vyznačovat poznatelnou a „hmatatelnou” posvátností. Kdo ji uslyší, měl by hned říct: „Toto je hudba pro chrám Boží a nikoliv profánní či světský popěvek.“ Není to muzika z filmového plátna nebo z Broadwaye, není pro diskotéky ani táborák, ale je to hudba pro Boží chrám. Zadruhé, musí být dobrá, musí být umělecky na úrovni, dobře provedená a vznešená. Nic mizerné kvality, žádná slátanina, nic průměrného a banálního. Třetí vlastnost, o níž Pius X. mluví, je univerzálnost. Má to být taková hudba, která bude charakterizovat Katolickou církev, jež je stejná po celém světě a která všude slaví svatá tajemství pevně danými liturgickými rity. Jinými slovy, nemá se jednat o hudbu jednoho kmene, tábora, školy či subkultury. Má být tak univerzální, jak je to jen možné. Podle Pia X. všechny tyto požadavky exemplárně naplňuje gregoriánský chorál. Je svatý, je umělecky krásný a je univerzální. Proto je to „normativní” hudba, jakýsi zlatý standard. Jinou hudbu tedy lze v chrámu uvítat pouze tehdy, když naplňuje tyto vlastnosti chorálu. Kupříkladu renesanční polyfonie si zasluhuje zvláštní chválu, neboť svůj melodický slovník a liturgického ducha čerpá právě z chorálu.

autun_stairs

Proč by měl být gregoriánský chorál nadřazený nábožným písním v lidových jazycích? Nežádal snad koncil rozšíření používání  lidových jazyků?

V Konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium koncilní otcové znovu opakují  nauku Pia X. a dodávají něco, co žádný papež nebo koncil do té doby neřekl – totiž že gregoriánský chorál jakožto hudba vlastní římskému ritu má mít v liturgii přednostní nebo výsadní místo. Nejsou uvedené žádné podmínky nebo výjimky: v každé liturgii. I pod podmínkou, že „vše ostatní si je rovné“, koncil říká, že zpěv chorálu má mít výsadní místo, neboť je to původní a vlastní hudba ritu. Není to prostě nějaká hudba „přilepená” k ritu, je to hudba, jež s ním vyrůstala, „kost z jejích kostí a maso z jejího masa”. Gregoriánský chorál je římský ritus oděný do hudby. Navíc je třeba dodat, že Koncil výslovně podporoval zachování latiny v liturgii a pouze rozšiřoval možnosti, kde lze použít národní jazyky. Je nemyslitelné, že by koncilní otcové zamýšleli potopit hudební dědictví starší více než tisíc let – nebo to alespoň nelze podepřít koncilními dokumenty.

 

Pokud bychom si představili ideální svět bez Mons. Bugniniho a jemu podobných, jak by podle vás mohla (nebo měla) být realizována doporučení Sacrosanctum Concilium (resp. celého 2. vatikánského koncilu)?

Při pohledu zpět můžeme dnes lépe vidět, že do dokumentů 2. vatikánského koncilu se často dostával pouze prchavý entuziasmus šedesátých let minulého století, jenž je dnes dávno zastaralý. Konstituce o posvátné liturgii uvádí všeobecné teologické principy, jež mají trvalou platnost, ale současně navrhuje mnoho partikulárních změn, které nemají doktrinální charakter, týkají se pouze disciplíny a jsou ponechány ke zvážení. Při ohlédnutí zpět se můžeme dnes ptát, kupříkladu, zda odstranění Primy z breviáře bylo skutečně nezbytné; zda je „zbytečné opakování” nakonec opravdu zbytečné, nebo nikoliv; zda církevní kalendář přece jen nepotřeboval pouze drobné úpravy místo kompletního překopání. Jedno je však jasné: volání po autentickém participatio actuosa, po skutečné aktivní účasti – což nebyla invence Koncilu, ale přání již sv. Pia X. (!) – dodnes nebylo v mnoha tradičních katolických společenstvích naplněno: lidé nezpívají – nebo co hůře, jsou odrazování od zpěvu – mešního ordinária v gregoriánském chorálu, propria se nezřídka nezpívají vůbec, ať už jsou nahrazována zpěvy žalmů nebo motet, nebo je místo zpívané mše svaté brána jako norma tichá mše svatá. To je podle mého názoru oblast, jež na předním místě potřebuje kultivaci v tradičním prostředí.

Jak může laik, jenž nemá ve své blízkosti možnost účastnit se tradiční liturgie, přispět k obnově, ke které ve své knize nabádáte?

Pro začátek bych doporučoval začít se modlit nějakou část tradičního posvátného oficia (breviáře). Božské oficium je taktéž součástí veřejné liturgie Církve, a když se jej modlíme, sjednocujeme se v modlitbě s Ježíšem Kristem a jeho Mystickým tělem – Církví. Lze začít skromně modlitbou Primy a Kompletáře, kdo má víc času, může se modlit také Laudy a Nešpory. Jako benediktinský oblát si hluboce cením vydatné mnišské spirituality: k modlitbě Božského oficia lze přidat lectio divina nebo zbožné čtení Písma, případně pomalé, rozjímavé čtení dobré knihy od některého z církevních otců či učitelů Církve. To všechno patří k zapomenutým pokladům Církve a je proto důležitou součástí snahy o obnovu. V neposlední řadě jsem jako učitel silným zastáncem ustavičného vzdělávání. Lidé potřebují číst kvalitní knihy o dogmatech, o liturgii, o svatých, a tyto knihy také šířit mezi svými přáteli. Časopisy a internetové blogy v tomto mohou napomoci také. Nicméně i pokud někdo žije daleko od společenství s tradiční liturgií, je pro něj velmi důležité, aby se vynasnažil alespoň jednou za čas se tradiční mše svaté zúčastnit, aby si tak řečeno „dobil baterie”. Zažil jsem ve svém životě doby, kdy jsem se po několik měsíců nemohl zúčastnit tradiční liturgie. A nepřestalo mě překvapovat, jak i jediná mše svatá v takovém období může působit jako oáza uprostřed pouště. Ano, někdy může být bolestivé připomínat si, co nám běžně schází, ale je to také požehnáním, útěchou a příležitostí obnovit svou náležitost ke Kristu, jeho Církvi a katolické tradici.

 

Za rozhovor děkuje

Andrej Kutarňa

 

Foto: Corpus Christi Watershed, Andrej Kutarňa