Publikováno

Přednáška Roda Drehera

Přinášíme Vám text přednášky Roda Drehera, autora knihy Benediktova cesta během návštěvy v ČR ve dnech 12.-15. března 2018. Záznam pražské prezentace můžete shlédnout ZDE.

V angličtině máme ustálené rčení: “Číst nápis na zdi.“ Znamená to vnímat znamení blížící se katastrofy. Výraz pochází z knihy Daniel v hebrejské bibli. Tam čteme o babylonském králi Belšazarovi, který uspořádal velkolepou slavnost a pije při ní z posvátných nádob, ukradených z židovského chrámu v Jeruzalémě. Během slavnosti se objeví tajemná ruka a píše vzkaz na zeď přímo před králem a jeho hosty. Král si zavolá hebrejského proroka Daniela a žádá ho o výklad nápisu. Podle proroka vzkaz znamená, že Bůh odsoudil Belšazara za jeho hříchy a chystá se předat jeho království nepřátelům. Té noci Belšazar zemře a jeho nepřátelé skutečně obdrží jeho království. Dnes čteme takový nápis na zdi západní civilizace. Znamení času předpovídající budoucnost jsou každý den jasnější – a musíme mít odvahu je číst a jednat podle toho, co nám říkají.

Aby se věrní křesťané připravili na to, co přichází, musejí zásadně, radikálně změnit způsob, jak žijí. Domnívám se, že nám, věřícím ve světě, nabízí praktickou pomoc benediktinské mnišství. Volbu, před níž dnes všichni stojíme, nazývám „Benediktovou cestou“.

Toto slovní spojení je inspirováno dílem filosofa Alasdaira MacIntyra – ačkoliv on sám je nikdy nepoužil. Ve své známé, knize Ztráta ctnosti z roku 1981 ukazuje, že se moderní Západ dostal do slepé uličky. Osvícenství se pokoušelo vytvořit závaznou morálku jen na základě rozumu – a selhalo. Naše společnosti jsou odsouzeny k roztříštěnosti a k ztrátě jednotícího smyslu. MacIntyre svou knihu uzavírá srovnáním doby, v níž dnes žijeme, s epochou pádu západořímské říše. Napsal, že dnes čekáme na „nového a nepochybně velmi odlišného – svatého Benedikta.“ Proč Benedikta? Co měl co do činění s pádem Říma – a k čemu nám může být dnes?

Benedikt z Nursie byl křesťanský občan římské říše, jenž se narodil čtyři roky poté, co na Západě odstoupil poslední císař. Kolem roku 500 jej rodiče poslali dolů z hor do města Říma, aby zde dokončil svá studia. Benedikta natolik zasáhl chaos a mravní úpadek panující v této metropoli, že se rozhodl odejít do jeskyně v krajině za městem. Tam žil, modlil se, postil a hledal Boží vůli. Když vystoupil z ústraní, stal se opatem. Posléze napsal text, který dnes nazýváme „Řeholí svatého Benedikta“: jakýsi návod pro klášterní život. Když roku 547 zemřel, zanechal za sebou několik klášterů.

Během několika následujících staletí benediktinské mnišské hnutí nesmírně rostlo. Zásadní význam benediktinů tkvěl v uchovávání víry a vědění uvnitř klášterů a v předávání těchto dober lidem na územích, která osídlili. Během několika následujících staletí položili základ pro znovuzbudování civilizace na Západě.

Má teze zní, že žijeme v době všeobecného hroucení kultury, dokonce i civilizace – a bez debaty hroucení křesťanství na Západě. Západní křesťané musí hledět k mnichům jako k příkladu toho, jak bychom měli žít – proto, abychom si víru uchovali v tomto novém temném věku a zároveň, abychom se postarali o její semínka pro obnovu Západu, jakmile temná zima skončí a do našich zemí se vrátí slunce.

Myšlenka zhroucení civilizace je pro většinu z nás těžko přijatelná, zvláště s ohledem na relativní mír a blahobyt v současné Evropě a Severní Americe, kde žijeme. Ale přesto k tomu dochází. Můžeme poukázat na množství faktorů, jako je hluboký populační propad, migrační krize v Evropě, rozšířenost drogové závislosti ve Spojených státech, anebo nová „genderová ideologie“, jež popírá mužství a ženství. Tyto a jiné faktory vedou k rozšířené ztrátě smyslu, cíle a společenské soudržnosti.

Mohli byste namítnout: „V čem je to horší než věci, které Západ zakoušel ve 20. století? Vždy se nějak přizpůsobíme.“ Měli byste pravdu – do určité míry. Avšak, ať už byla minulost jakkoliv špatná, Západ měl dosud vždy společný duchovní a mravní základ, k němuž se mohl vracet. Mohli jsme se hodnotit podle toho, jak moc jsme odpadli od křesťanského ideálu. Teď už je i tento ideál ztracen. Přibližujeme se propasti, aniž bychom měli jakékoliv prostředky k změření toho, jak daleko jsme v tom pokročili. A pokud jste věřící křesťané, pak z Kristova učení víte, že všechno tohle bohatství a pohodlí neznamená nic, pokud za něj platíte svou duší. Z biblického pohledu jsou majetek a moc prokletím – pokud nám berou Boha. Nad námi na sekulárním Západě byl právě vynesen tento soud.

Přesto nelze popřít, že žijeme uprostřeď bohatství a pohodlí, jaké naši předkové neznali. Pokud dochází ke katastrově, pak nezbývá než si přiznat, že je celkem příjemná. Nenechte se však zmást: naše bohatství, naše technologie a naše volnost nás před zkázou nezachrání – ve skutečnosti jsou jejím motorem.

Ve svém nedávném bestselleru Homo Deus historik Yuval Noel Harari tvrdí, že teď vstupujeme do nové etapy lidských dějin. Píše: „Modernita znamená překvapivě prostý obchod. Celou smlouvu lze shrnout do jediné věty: lidé se shodnou na tom, že se vzdají smyslu výměnou za moc.“ V našem současném světě se vzdáváme myšlenky na existenci konečného smyslu proto, abychom si mohli dovolit jednat, jak je nám libo s vlastním tělem i s přírodou.

Polský sociolog Zygmunt Bauman popsal život člověka současnosti úžasným slovným spojením „tekutá modernita“. V době pevné modernity – tj. asi od reformace až po průmyslovou revoluci – lidé věděli, že se věci mění a že staré pravdy nejsou tak pevné, jako bývaly. Změna však probíhala dostatečně pomalu na to, aby se lidé mohli přizpůsobit. V určitém okamžiku v 19. století se změny natolik zrychlily, že se – slovy Karla Marxe – „všechno pevné začalo rozplývat“. Díky technice a globalizaci tento proces jen zesílil. Všechno kolem nás protéká. Schází pevná zem, schází kotvy, schází důvěryhodná mapa, podle níž by se dalo plout – tak se nám to aspoň jeví.

Liberální demokracie nás sama nezachrání, neboť se opírá o kulturní konsensus, který neumí vytvářet. Schopnost lidu vládnout sobě je závislá na schopnosti lidí ovládat se také ve svých soukromých životech. John Adams, jeden z amerických otců zakladatelů, napsal, že Ústava Spojených států bude fungovat pouze mezi mravnými a náboženskými lidmi. Bezuzdné lidské vášně nepoutané náboženstvím by prý „protrhly nejpevnější provazy naší ústavy tak jako velryba protrhne síť.“

Bez kořenů, které by jej hluboce upevnily v zemi, bude strom stržen rozbouřenými vodami tekuté modernity. Ve své knize Benediktova cesta přirovnávám tekutou modernitu k biblické potopě světa. A tvrdím, že by Církev měla být archou – nejen pro křesťany, ale pro všechny, kdo tonou ve vlnách a kdo se topí. Problém je v tom, že i sama církev tone ve vodách této potopy. „Církví“ přitom nemíním pouze instituci římskokatolické církve. Muvím zde o veškerém křesťanstvu v západním světě.

Z ciziny se mohou Spojené státy zdát hluboce křesťanskou zemí. A ano – ve srovnání s Evropou je u nás mnohem víc náboženské praxe. Ale jedná se jen o vnější dojem. Americký sociolog náboženství Christian Smith ve svých výzkumech konstatuje, že skutečnou vírou Američanů je to, co nazývá „moralistickým terapeutickým deismem“. Jedná se o pseudonáboženství v podobě mělké filosofie osobního rozvoje, která se vydává za křesťanství. Moralistický terapeutický deismus (MTD) učí, že smyslem života je být šťastný, spokojený se sebou a milý k druhým. Tahle vágní spiritualita představuje ideální náboženství tekuté modernity. Rovná se uctívání sebe sama. Tato MTD varianta křesťanství je měkká; nedokáže tekuté modernitě odolat. Potopí se ve vlnách. Dochází k tomu právě teď.

Nemůžeme získat zpět smysl, který hledáme a potřebujeme, bez návratu ke křesťanství. A křesťanství, které se nám dnes na většině míst nabízí je příliš slabé a plné kompromisů, než aby něco zmohlo. Je životně důležité objevit tradiční křesťanství a žít podle něj. A nestačí je vnímat jen jako soubor nauk, ale jako životní cestu. Pokud tak neučiníme, křesťanství v našich zemích vymře. Není jiné cesty.

„Tradičním křesťanstvím“ myslím v širokém slova smyslu křesťanství předmoderní. Ačkoliv mezi katolíky, pravoslavnými a protestanty existují významné neshody, nedochází dnes k nejzásadnějšímu rozdělení mezi církvemi, ale uvnitř nich samých. Mám na mysli toto: Spojené státy jsou nábožensky pluralitní, ale já jako pravoslavný křesťan zjišťuji, že mám víc společného s tradičně laděnými protestanty a katolíky, než s modernistickými členy mé vlastní církve. Tuto zkušenost se mnou v Americe sdílejí mnozí. Základní rozdíl je tento: tradiční křesťané se opírají o autoritu Písma a – s výjimkou protestantů – posvátné tradice. Modernisté přisuzují autoritu primárně jedinci. Proto ve Spojených státech najdete tradiční katolíky, tradiční protestanty a tradiční pravoslavné na jedné lodi, pokud jde o záležitosti, jako jsou homosexuální sňatky nebo potraty – a modernisty různých vyznání nejdete zase v opačném táboře. „Benediktova cesta“ znamená rozhodnutí zbudovat archy, v nichž by bylo možné přestát velkou potopu v podobě tekuté modernity. Součástí flotily budou katolické archy, protestantské archy i pravoslavné archy, plavit se však musíme společně, jako exilové vojsko.

Domnívám se, že nás benediktini mohou všechny naučit cosi podstatného o tom, jak žít jako křesťané v postkřesťanském, postmoderním světě. Život benediktinského mnicha znamená strukturu a řád. Benedikt ve své slavné Řeholi označil klášter za „školu služby Pánu“. Smysl mnišského života spočívá v napravování rozervanosti ve vlastním nitru i ve světě tím, že porostu v jednotě s Kristem a se svými bratry. Takto i naše životy mají být ustavičným duchovním výcvikem. Předmoderní křesťanství učí, že Ježíš Kristus dává veškeré skutečnosti řád a obdařuje ji smyslem. Musíme ve vztahu k této skutečnosti, jak se nám zjevuje v Písmu a zejména v životě Ježíše Krista, uspořádat také své životy. Kristus přijal lidský život proto, aby ho obnovil, aby ho přivedl zpět do souladu s posvátným řádem.

Během práce na této knize jsem strávil týden v benediktinském klášteře v Norcii, v rodišti svatého Benedikta. Otec Basil, jeden z místních řeholníků, mi řekl:  „Mnich vstupuje do kláštera s vědomím, že nalezení řádu nepřichází snadno. Musíte o něj bojovat, pracovat na něm a mít dost trpělivosti, abyste ho dosáhli. Ale stojí to za to, protože dává životu mír.“ Mniši tento řád objevují prostřednictvím pravidelné modlitby, bohoslužby postu a četby Písma. Zasvěcují svou každodenní práci Kristu a žijí s opravdovou oddaností svým bratrům v rámci komunity.

My křesťané ve světě nemůžeme vytvářet klášter, potřebujeme však být jeden druhému blíž – geograficky i jinak. Je to lidská přirozenost; jsme stvořeni jeden pro druhého. Žádná „sociální síť“ nemůže nahradit tvář, hlas a dotek druhého člověka. Potřebujeme také semknutější společenství, v nichž bychom vychovávali děti. Společenské vědy ukazují, že bez ohledu na původní domácí kulturu, přijímají děti během svého dospívání mnohem pravděpodobněji kulturu svých vrstevníků. Navíc v České republice hraje přijetí náboženských norem v dětství klíčovou úlohu v tom, zda si lidé uchovají víru i v dospělosti. Pokud nebudeme svou víru prožívat ve věrném společenství, pravděpodobně odsoudíme své děti i následující pokolení k ateismu převažující kultury. Stačí, aby jediná generace ztratila víru, a řetěz předávání se přeruší.

V současné Evropě pochází většina lidí, kteří konvertují a začínají plně praktikovat svou křesťanskou víru, z alespoň trochu křesťanského prostředí. Jen vskutku nemnozí přicházejí ke křesťanství z prostředí zcela sekulárního. Základní kulturní křesťanství je tedy nezbytné, ale nikoliv postačující. Paul Connerton, sociální antropolog z Cambridgeské univerzity, zjistil, že společenství, která si nejúspěšněji uchovávají víru a tradice i uprostřed modernity činí ze svého posvátného příběhu záležitost „zvykové paměti.“ Jednoduše řečeno, znamená to, že pro křesťany nesmí být víra jen souborem netělesných představ nebo něčím, co provozujeme o nedělích a svátcích, ale celkovým životním stylem.

Všechny tradiční praktiky týkající se křesťanské modlitby, bohoslužby a života slouží hlubšímu smyslu, jímž je vtělování naší víry. Musíme je obnovit, máme-li jako křesťanský lid přežít. Tyto tradiční praktiky utvářejí jakousi liturgii všedního dne. Liturgie není pouze tím, na co chodíme v neděli do kostela. V širším smyslu je liturgie souborem praktik, které nás vychovávají k touze po dobru. V tomto ohledu je celý život benediktinských mnichů explicitně liturgický. Mniši nikdy neztratili propojení mezi tělem a duchem. Ve svých klášterech toto poznání bezpečně uchovávají po celá staletí. Dovolte mi říci to neomaleně: modernističtí teologové, kteří učí slabé a kompromisní podobě víry, Církev před utonutím v tekuté modernitě nezachrání. Benediktini by možná mohli.

Ve své knize hovořím o tom, jak se myšlenka Benediktovy cesty vztahuje k různým oblastem života, včetně politiky, vzdělávání, práce a rodinného života. Dvěma největšími výzvami, jimž dnes mladí lidé čelí je však nepochybně to, jak smýšlet o sexualitě a jak žít s technikou. Co sdílejí, je implicitní odmítnutí křesťanské teologie stvoření – a nakonec i křesťanského pojetí toho, kým je člověk. Podle tradiční křesťanské nauky je sex silou v našem tělesném životě, která nás nejdůvěrněji spojuje s druhými lidmi a se stvořením samým. Křesťanství v protikladu k antické, řecko-římské morálce učilo, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a že tělo je chrámem Ducha svatého. V křesťanství tvoří tělo a duch jednotu. Sex tedy nelze oddělit od uspořádání vesmíru. Tělo je posvátné, sex je posvátný.

Sexuální revoluce starý režim svrhla. Sex je dnes sice považován za posvátný, ale naprosto jiným způsobem. Vnímá se jako vrchol sebevyjádření, jako deklarace osobní autonomie. V kultuře, která uctívá Ego je sexuální svoboda, včetně práva na potrat, svátostí. Sexuální revoluce se stává možnou – dokonce nevyhnutelnou – tehdy, když přestaneme vidět v hmotě vnitřní smysl. V modernitě znamená materiální svět – včetně těla – pouze to, co chceme, aby znamenal. Vzpomeňme na slova historika Yuvala Noaha Harariho, že modernita je smlouva, v níž se vzdáváme smyslu výměnou za moc.

Tady na scénu vstupuje technika. Techniku můžeme považovat za ideologii, za způsob vykládání skutečnosti. Pokud příroda nemá žádný vnitřní smysl, pak s ní můžeme zacházet tak, jak se naší vůli zlíbí. Jediné meze jsou ty, které dosud nedokážeme technikou překonat. Civilizace, která techniku uctívá, chápe svobodu jako osvobození od čehokoliv, co si autonomní jedinec sám nevybral. Ideologie techniky tvrdí, že nic, co nám tak či onak nepomáhá k uskutečnění našich tužeb, nestojí za poznání. Katolický filosof vědy Michael Hanby řekl, že sexuální revoluce je to, co se stane, když je ideologie techniky aplikována na lidské tělo.

Domníváme se, že nás sexuální revoluce spolu s technikou jako svou služkou osvobodila. Ve skutečnosti z nás učinila otroky vlastních tužeb. Vezměte v potaz tu zásadní moc, již má dnes internetová pornografie nad představivostí mladých lidí. V Bostonu nyní úřad zodpovědný za veřejné zdraví pořádá hodiny „pornografické gramotnosti“. Organizátoři mají za to, že bitva o ochranu dětí před pornem je prohraná. Domnívají se, že nemohou udělat nic víc, než že se pokusí naučit mladé lidi, jak se na porno dívat s rozumem. Tohle je civilizace, která se hroutí. Tohle je civilizace, která si přeje umřít. Tohle je to, co svatý Jan Pavel II. nazýval kulturou smrti.

Hospodin Bůh pravil starověkým Židům:

„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; Nyní svolávám nebe a zemi jako svědky volby, kterou učiníš. Kéž by sis vyvolil život, abs žil ty i tvoji potomci.“ Dt 30, 19-20

Opakuji, že my křesťané žijící ve světě, nejsme mniši. Ale naše životy budou muset být více mnišské, pokud chceme, abychom žili a aby žily naše děti. Nemůžeme vytvořit nebe na zemi, ani znovu vysázet zahradu Eden. Budeme však muset žít životy v jistém smyslu oddělené od většiny a uspořádané na základě jiné vize. Vize, která pečuje o kulturu života, nikoliv smrti. Světu můžeme nejlépe posloužit tím, že mu ukážeme lepší způsob života. Velký český disident Václav Benda psal o „paralelní polis“, o společenství uspořádaném podle křestanských hodnot, které žije uprostřed druhých a nabízí širší společnosti alternativu.

Papež František říká, že máme jít do světa a sloužit mu. Má pravdu. Ale nemůžeme světu nabídnout to, co nemáme. Dříve než můžeme do světa smysluplně vyrazit, musíme se my křesťané mnohem hlouběji zanořit do tajemství a pravdy vlastní víry, musíme obnovit své kořeny a žít jako Kristovi učedníci uprostřed všedních dnů. Jak už jsem řekl, situací věřících křesťanů na Západě ve 21. století je exil. Pomyslete na židovský národ, zajatý v Babylóně. Ústy proroka Jeremiáše Bůh Židům řekl, aby se ve městě usadili a vyprošovali mu mír. Boží lid však také musel žít způsobem, který vede k zachování pravé víry a chrání před uctíváním falešných babylonských božstev. Musíme jednat stejně.

Zjišťuji, že se stále více mladých křesťanů odmítá podřídit mrtvé kultuře materialismu a sobectví, které nás obklopuje, a chtějí nalézt cestu, jak plout proti proudu tekuté modernity. Papež Benedikt XVI., druhý Benedikt Benediktovy cesty, varoval před tím, že Církev na Západě bude nesmírně trpět a že se scvrkne hrstku opravdu přesvědčených věřících, v „kreativní menšinu“, která musí přijít na to, jak uchovat záři Kristova světla i uprostřed temnot. Z této „kreativní menšiny“ – ze zbytku, který uchová oheň víry, naděje a lásky i uprostřed dlouhé noci – vzejde duchovní a civilizační obroda. Došlo k tomu kdysi, v případě mnichů svatého Benedikta. Může k tomu dojít znovu.

Musíme přitom pamatovat, že svatý Benedikt a jeho mniši se nevydali na cestu za záchranou Západu ani nechtěli „učinit Řím znovu velkým“. Chtěli pouze věrně sloužit Bohu ve společenství a tak být znamením odporu tváří v tvář chaosu a dekadenci světa. Možná je někdo v této místnosti oním „novým a velmi odlišným svatým Benediktem“, na kterého svět čeká. Pokud ano, pak dotyčný (nebo dotyčná) přispěje k záchraně Západu tím, že povede jeho obyvatele zpět k tradiční víře v hlubokém slova smyslu. Všechno ostatní bude následovat. Církev dnes potřebuje vůdce mající odvahu vidět svět, jaký je, a ochotné hrdinsky jednat tváří v tvář hrozbě. Někdy je to, co se jeví jako ústup, ve skutečnosti moudrou strategií.

V létě roku 2016, otřáslo klášterem v centru města Norcia zemětřesení. Mniši, kteří zde žili, viděli pukliny ve zdech a uvědomili si, že je příliš nebezpečné zůstat. Přestěhovali se do stanů za město. O dva měsíce později, došlo v Itálii největšímu zemětřesení za posledních pár desetiletí. Zasáhlo i sever Norcie. To strhlo středověkou baziliku k zemi. Mniši, žijící a modlící se ve svých stanech, přežili. Pokud by mniši neopustili svůj klášter ve chvíli, kdy prvně spatřili pukliny ve zdi, byli by se onoho rána modlili v bazilice a bylo by je to stálo život. Ve skutečnosti v Norcii nezemřel nikdo, protože si všichni obyvatelé města vyložili pukliny ve zdi po prvním zemětřesení jako znamení, že si mají najít bezpečnější útočiště. Dnes si mniši z Norcie stavějí nový domov na úbočí hor za městem. Shlížejí odtud na trosky baziliky, v níž vidí symbol církve na Západě. Dál dělají to, co benediktini dělali vždycky: modlí se, pracují, žijí tradici a obnovují, co bylo ztraceno. Věřím, že skrze ně a skrze jejich zkušenost promlouvá Duch svatý ke všem nám křesťanům na postkřesťanském Západě.  Proto jsem napsal svou knihu.

Na zdi naší civilizace se právě objevují pukliny. Jde o nápis, který nám přináší poselství o tom co je a co přichází. Otázka, před níž dnes stojí každý křesťan v této místnosti, zní: Co s tím budeme dělat?