Publikováno

Bryan Houghton: Juditin kříž

Přinášíme Vám ukázku z knihy Bryana Houghtona Juditin kříž, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Hesperion. Knihu lze objednat v našem e-shopu, kde se rovněž dočtete více informací o autorovi. 

Na víku tuctového zásuvkového prádelníku ležel dřevěný polychromovaný vysoký reliéf z doby kolem roku 1520. Představoval Ukřižování a malí andílci na něm zachytávali krev z pěti ran Kristových do roztomilých malých kalíšků. Do popředí plasticky vystupovaly postavy Panny Marie a svatého Bruna. Pozadí tvořil basreliéf nějakého horského městečka. Celý reliéf byl poměrně velký: asi metr a půl na výšku a metr na šířku.

Judith byla ohromena. Být to někde v muzeu, pečlivě by si ho prohlédla, ale narazit na něco takového ve vetešnictví bylo prostě neuvěřitelné. „Kolik stojí tohle?“ zeptala se.

„Spoustu peněz, slečno. Sám jsem za to musel zaplatit padesát liber. Pod šedesát jít nemůžu. Musel jsem to dostat dolů ze zdi a odvézt si to. Ale když vidím, jak jste mladá, nechám vám to za pětapadesát.“

„Vezmu si to. Odkud to pochází?“

„V Shellinghamu žila jedna stará dáma. Skutečná dáma to byla. Patřila k těmhle katolíkům a měla doma oratoř, tak tomu říkaj. Umřela a všechny její věci se prodaly. Panečku, něco z toho zařízení

 vyneslo pěknou sumičku! V jednom kuse sem chodili kupci z Londýna a Readingu. Ale o tyhle náboženský krámy nikdo nestojí – to už vyšlo z módy. Sám jsem bohabojnej člověk a povídám si, že mě nezabije, když obětuju pět pětek pro Ježíše. Tak za pětapadesát je to vaše.“

***

Jako vzdělaná mladá žena i jako studentka historie Judith o katolicismu nevyhnutelně něco věděla: papežská neomylnost, kardinálové, reálná přítomnost, zpověď, odpustky a tak podobně – věci, které vypadaly naprosto odtržené od reality. Tyto vědomosti jí však v praxi moc nepomohly. Především nebyla zvyklá chodit do kostela, a tak přišla na mši příliš brzy. Nebyl tam nikdo, kdo by jí poskytl nápovědu. Něco se dělá se svěcenou vodou. Namočila do ní ruku v rukavičce, ale dospěla k závěru, že rukavička se má patrně sundat. Ponořila dlaň do kropenky, ale ručník si nevzala a tady žádný nebyl. Mávala kolem sebe rukou, dokud jí neoschla. Pokleknout před svatostánkem: to by mělo být dost snadné. Ano, ale na které koleno, pravé, nebo levé? Po dlouhém přemýšlení klekla na obě, jedno po druhém. Potom nastal neřešitelný problém, kam se vrtnout. Kéž by byl kostel plný a ona mohla stát nenápadně vzadu.

Jenomže byl prázdný. Zůstat stát by bylo hrozně nápadné. V tom mizerném baráku nebyly žádné sloupy, za nimiž by se dalo příhodně schovat. A dále, jsou místa rezervovaná? Je tu nějaká zvláštní lavice pro nekatolíky? Chystala se odejít, když dovnitř vpadla hlučná rodina a zablokovala jediný východ. Starší děti dostaly mince a mladší lepkavá cukrátka. Za nimi se dovnitř tlačila skupina, která zaplňovala malé nádvoří. Poznala jednu dívku z koleje, kterou obzvlášť neměla ráda, takže si nemohla razit cestu ven, aby se s ní nepotkala. Následovala tedy hlučnou rodinu a usadila se hned za ni.

***

Úterý 18.00. U otce. Je bezva. Neuvěřitelně mužný: mužnost z něj přímo vyzařuje. Musel bývat ohromně pohledný; protáhlý obličej, kudrnaté bílé vlasy, černé oči. Pokoj plný knih, papírů, prachu. Spousta zbožných obrazů, ale žádný vkus. Kožešinové pantofle. Krásné ruce: spíš citlivé než rozhodné.

„Tak tedy, milá slečno, jak se jmenujete a jakého jste vyznání?“

„Jmenuji se J. M. a jsem školního vyznání: chození do kaple, zpívání a chichotání.“

 

„A jakého vyznání je vaše rodina?“

„Otec je nepokřtěný baptista a všechna náboženství považuje za kecy. Matka je anglikánka a do kostela chodí, když chce naštvat otce. Můj bratr John je docela zbožný, a když se vyskytne v Anglii, zajde i na večerní pobožnost.“

„A proč jste se rozhodla stát se katoličkou?“

„Nevím – ale jako bych měla nějaká vodítka: a) koupila jsem si krucifix a chci vědět, oč tam doopravdy jde, b) potkala jsem chlapce, který je moc, moc milý, a je to katolík, c) byla jsem na vaší mši: není z tohoto světa.“

Znělo to dost chabě, tak jsem dodala:

„d) Studuji dějiny středověku: plno papežů, biskupů, opatů, světců i darebáků, kteří brali náboženství vážně. Nemohli ty obrovské katedrály a kláštery vybudovat jen tak pro legraci. Co za tím vším je?“

***

Protože Roughamovi byli váženou, odedávna katolickou rodinou, která v šestnáctém století zrodila mučedníka, v sedmnáctém kardinála a v osmnáctém ctihodnou Boží služebnici, a protože Edmund a Judith byli navíc novomanželé, byla pro ně zařízena soukromá audience u papeže. Bohužel to nevěděli, když odjížděli z Anglie, a nevzali si s sebou vhodný oděv, černé večerní šaty s dlouhými rukávy pro Judith a frak pro Edmunda, třebaže audience byla v deset dopoledne. Museli si oblečení vypůjčit. Juditiny šaty byly s drobnými úpravami jakž takž ucházející, ale Edmundův frak byl vybledlý stářím, oblýskaný od čištění a střižený tak, aby se do něj vešel gentleman s objemem pasu oproti Edmundovi více než dvojnásobným.

„Papeži to musí připadat ohromně směšné,“ řekl Edmund, „vidět každý den různé obličeje objevující se ve stejném obalu.“

„Řekla bych, že se na laiky dívá zhruba stejně jako my na kněze. Totéž staré roucho bez ohledu na to, kdo v něm vězí,“ odpověděla Judith.

Každopádně přišli včas a byli náležitě uvedeni do nevelkého předpokoje stěží dvanáct krát dvanáct metrů, přes nějž měl papež procházet. Nemuseli čekat dlouho. Na znamení, které jim dal kulaťoučký monsignor, poklekli. Vstoupil papež Pius XII.

 

Nebyl tak vysoký, jak vypadal na fotografiích, ale právě tak vyzáblý. Černé oči mu plály. Bylo to zanícení? Byla to bolest? Měl ve zvyku dívat se skrze vás, vůbec na vás nesoustředit pohled. Pěkný orlí nos se podobal tomu, jaký asi bude mít Edmund v jeho věku. Ale ta ústa! V klidu se zdála být beztvará a melancholická, téměř rybí, ale dokázala se stočit do jakéhokoli tvaru a náhle se usmát nevinně jako dítě. A konečně ruce, nejkrásnější, jaké Judith kdy viděla. Edmund měl pěkné, aristokratické ruce, ale tak krásné jako papežovy nebyly.

Přistoupil k místu, kde klečeli, a prsty si pohrával s kartičkami, na nichž měl bezpochyby údaje o lidech, jimž poskytoval audience. Jeho angličtina byla úplně plynná, třebaže měla nečekaný americký přízvuk.

„Pan a paní Roughamovi. Pocházíte ze staré katolické rodiny.“ Nepřítomným pohledem se díval do věčnosti. „Vaše rodina jistě velice trpěla. K vašim předkům patří beato Gregorio. Snášet utrpení sám, okamžik za okamžikem, je snadné. Ale trpět se svou ženou, s dětmi, beznadějně, z generace na generaci, to je to, co dokázali angličtí katolíci. Jsou drazí Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu i srdci našemu.

Paní Roughamová, jste novomanželka. Pomodlíme se obzvlášť za to, abyste měla mnoho dětí, které dokážou snášet utrpení, které necouvnou před křížem. Lidé se přestali dívat na kříž. Kněží ho vyženou ze svých kostelů. Vy se na něj dívejte. Své děti naučte se na něj dívat.

Z milosti Boží pronásledování katolíků v Anglii skončilo, ale utrpení nemá konec. Zjistíte, že nepřítel je uvnitř Církve, ne venku. Z naší vyvýšené pozice na vrcholu Skály ho vidíme přicházet. Budete trpět víc než vaši předkové, pane Roughame, ale oni vám musejí zůstat příkladem. Člověk má jen jednu vznešenost: ušlechtile nesené utrpení.“

Publikováno

Podzimní novinky

S příchodem podzimu přináší Hesperion dva nové tituly. Oba vyjdou 20. září 2018, již nyní si je však můžete v našem e-shopu předobjednat.

Prvním je kniha P. Štěpána Smolena Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha – o pouti (nejen) za sv. Terezičkou do Lisieux.

Do Lisieux poutní cesty nevedou – nejde se tam přes pohoří a skrz hvozdy, ale prostředkem lidské každodennosti, nevelkolepými krajinami, které člověk neuznal za hodné prochození, krajinami všedními, o kterých se nepíšou knížky, krajinami přehlíženými, co připomínají holky nikdy nevyzvané k tanci, krajinami podobnými té, za níž putuji. Copak je možné přijít k Terezce jinak než malou cestou?

*

Mohla to být jedna z těch běžných poutí bez peněz po Evropě, na jaké se vydávají kající bohoslovci poté, co v mládí urazili domněle sladké světice. Mohla, kdyby na cestě do Francie nepřekážel jeden podkrušnohorský statek a v něm vzpomínka na Anežku – ženu, jež máchala mrkví jako mečem a stínala hlavy nedověrcům. Z výpravy vpřed duchovně dýchavičnou Evropou se tak stala též výprava zpátky – do dob, než nejvýmluvnější obhájkyně víry zmlkla a zmizela.

Formát B5, 208 stran, měkká šitá vazba.

Běžná cena 249,- (v e-shopu 199,-)

 


Dalším titulem je výběr modliteb z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem. Ve formě brožurky zde naleznete Koruknu odčiňování, další modlitby z původního vydání knihy, ale také modlitbu Křížové cesty. Vše v kapesním formátu (A6), 64 stran.

Vedle české verze připravujeme i slovenský překlad těchto modliteb, předpokládané datum vydání v první polovině října.

 

Publikováno

Cesta na Západ (ukázka)

Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole.

Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“ Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.

*

Kostel v městečku byl otevřený, mše svatá se konala, varhany zněly, hojně přítomní lidé se modlili a místní Ind uměl německy. Byl to františkán, jehož hábit mě potěšil tím víc, že byla zrovna památka Františkovy duchovní sestry, svaté Kláry. Nemohl mě však přijmout, neboť byl – jak jinak – prázdninovou výpomocí.

Nicméně opět se v sakristii vyskytla žena, která se postarala. Před kostelem na ni čekal elegantní manžel, jenž jí vtiskl polibek a kytku.

„Tohle je poutník a bude u nás spát,“ řekla paní Klára. Měla dnes svátek.

„Fajn,“ odvětil manžel.

*

Schoval jsem se lijáku na zpustlé autobusové zastávce, a nemaje příbor snědl rizoto od Itala lékařskou špachtlí do krku, která, nevím proč, vězela v mé lékárničce. Zatímco nepřestávalo pršet, provedl jsem soupis proviantu: zbývá mi patnáct rozinek a sto gramů ovesných vloček. Nakonec jsem se, déšť nedéšť, rozhodl rozchodit chmuru s růžencem v ruce. Drmolil jsem desátek za desátkem a cestou míjel opuštěné vily s vymlácenými okny, vily na prodej jako stvořené k natáčení duchařských hororů. Zdálo se, že tuhle krajinu už dávno opustili lidé a nejen oni – život. Dokonce i divočák, který si s vyplazeným jazykem spokojeně hověl rozvalen přes cyklostezku, byl už zdechlý.

*

Šel jsem pak svítáním k západu, slunce mě hladilo do zad a zdálo se mi, že jsem potkal na cestě Pána, ale nešel mým směrem, nýbrž naopak. I otázal jsem se ho: „Quo vadis, Domine?“

Odvětil, že jde na východ, že na něj prý čekají v Číně a Tichomoří, v Indii a Africe, a že tedy půjde tam. Tady příliš dlouho obcházel a klepal u dveří, ale nebyl zájem. Nabízeli mu chléb, ale nezdálo se, že ho potřebují. Neměli pro něj hlad, a proto půjde jinam sytit sám sebou jiné.

„Ale vždyť tě mnozí vzývají, vždyť tě chtějí.“

On však řekl: „Ne mě, jen něco mého.“

*

Dobloumal jsem labužnickým tempem až k bazilice, která počátkem dvacátého století vyrostla nad městem jako symptom onoho „uragánu slávy“, který po Terezčině smrti zavanul katolickým světem. S pocitem, že už mám odchozeno, jsem se odebral do šera prozářeného pouze stovkami děkovných a prosebných svíček – a děkoval jsem a prosil. Děkoval za čtyřicet dnů prozřetelnostní péče, za čtyřicet nocí, kdy se mě pokaždé někdo ujal, za chvíle nestrávené tam venku ve tmě. A prosil za to, abych se vynořil ze všech těch zmatků, které se putováním přeci jen nezdařilo zahnat. Vnějším temnotám jsem unikl, ale teď mě potkaly ty vnitřní. Každý večer mi lidé otvírali dveře, ale teď Pán domu neotvírá a mně se náhle tak zoufale nechce zůstat na prahu a čekat.

(Ukázky z knihy P. Štěpána Smolena: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha. Vychází v nakladatelství Hesperion 20. září 2018.)

Publikováno

Kardinál Sarah poutníkům v Chartres

Drazí poutníci do Chartres, 

„Světlo přišlo na svět,“ říká nám dnes Pán Ježíš v Evangeliu, „ale lidé měli raději tmu než světlo“ (Jan 3,19). A co vy, milí poutníci, přijali jste jediné Světlo, které neklame, totiž světlo Boží? Tři dny jste putovali, modlili se, zpívali, snášeli slunce i déšť. Přijali jste do svého srdce světlo?

Zřekli jste se skutečně tmy, rozhodli jste se následovat Ježíše, který je světlem světa? Milí přátelé, dovolte mi, abych vám položil tuto radikální otázku, protože není-li Bůh naším světlem, je všechno ostatní zbytečné. Bez Boha je všechno temnotou. Bůh přišel k nám, stal se člověkem, zjevil nám jedinou spasitelnou pravdu. Zemřel, aby nás vykoupil z hříchu. A o Letnicích nám seslal Ducha svatého; dal nám světlo víry, ale my máme raději tmu.

Rozhlédněme se kolem sebe. Západní společnost se rozhodla pro uspořádání bez Boha, a teď je vydaná napospas klamným pozlátkům konzumismu, zisku za každou cenu a zuřivého individualismu. Svět bez Boha je světem temnoty, lži a sobectví.

Bez Božího světla je západní společnost jako kymácející se loďka za noci. Už nemá dost lásky na to, aby přijímala děti, chránila je už v lůně matky, ochraňovala je před agresí pornografie. Zbavená Božího světla si už nedokáže vážit svých starých lidí, doprovázet nemocné ke smrti, udělat místo těm nejchudším a nejslabším. Je vydaná temnotám strachu, smutku a osamění. Nemůže už nabídnout nic než prázdnotu a nicotu.

Umožňuje bujení těch nejšílenějších ideologií. Západní společnost bez Boha se může stát kolébkou etického a mravního terorismu, nakažlivějšího a ničivějšího než terorismus islamistů. Pamatujte, že Pán Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo“ (Mt 10,28).

Pokračování textu Kardinál Sarah poutníkům v Chartres

Publikováno

Přednáška Roda Drehera

Přinášíme Vám text přednášky Roda Drehera, autora knihy Benediktova cesta během návštěvy v ČR ve dnech 12.-15. března 2018. Záznam pražské prezentace můžete shlédnout ZDE.

V angličtině máme ustálené rčení: “Číst nápis na zdi.“ Znamená to vnímat znamení blížící se katastrofy. Výraz pochází z knihy Daniel v hebrejské bibli. Tam čteme o babylonském králi Belšazarovi, který uspořádal velkolepou slavnost a pije při ní z posvátných nádob, ukradených z židovského chrámu v Jeruzalémě. Během slavnosti se objeví tajemná ruka a píše vzkaz na zeď přímo před králem a jeho hosty. Král si zavolá hebrejského proroka Daniela a žádá ho o výklad nápisu. Podle proroka vzkaz znamená, že Bůh odsoudil Belšazara za jeho hříchy a chystá se předat jeho království nepřátelům. Té noci Belšazar zemře a jeho nepřátelé skutečně obdrží jeho království. Dnes čteme takový nápis na zdi západní civilizace. Znamení času předpovídající budoucnost jsou každý den jasnější – a musíme mít odvahu je číst a jednat podle toho, co nám říkají.

Aby se věrní křesťané připravili na to, co přichází, musejí zásadně, radikálně změnit způsob, jak žijí. Domnívám se, že nám, věřícím ve světě, nabízí praktickou pomoc benediktinské mnišství. Volbu, před níž dnes všichni stojíme, nazývám „Benediktovou cestou“.

Pokračování textu Přednáška Roda Drehera

Publikováno

Rod Dreher v ČR

V těchto dnech navštívil Českou republiku Rod Dreher, autor Benediktovy cesty. Text jeho přednášky, vybrané zvukové záznamy a videozáznam pražského setkání budou k dispozici v nejbližších dnech. Sledujte novinky zde nebo v našem newsletteru.

Americký spisovatel a publicista Rod Dreher (na snímku), autor několika knih o náboženství a kultuře, představil 12. března v Arcibiskupském paláci v Olomouci své dílo Benediktova cesta. Dílo je považováno za jednu z významných publikací poslední doby o křesťanství. (Foto: L. Peřina)

 

Publikováno

Digitální půst jako asketické cvičení

(ukázka z knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Hesperion, 2018)

Podle tradičního křesťanského názoru jsou pravda, dobro a krása objektivní skutečnosti, Boží vlastnosti, a proto jsou vepsané do samotného stvoření. Být svobodný znamená být schopen tato nejvyšší dobra vidět, podílet se na nich a tím si uvědomovat naši pravou přirozenost. Jako křesťané se nechováme ctnostně jen proto, že to Bůh přikazuje, ale také proto, že nám získávání ctnosti pomáhá jasněji vidět Krista, a díky tomu jej pak ukazovat druhým. Raná církev o nic neusilovala víc než o vidění Boží tváře. Všechno ostatní bylo až druhotné.
Pokud je naší největší touhou uzřít Boží tvář a stát se touto cestou podobnějšími Kristu, pak musíme zůstat k tomuto poslednímu cíli zaměřeni.

V Dantově Božské komedii putující hrdina (taktéž zvaný Dante) poznává, že hřích je neuspořádaná láska. Veškerá neuspořádanost začíná tam, kde jsou konečné skutečnosti milovány víc než nekonečný Bůh. Dokonce i láska k dobrým věcem, jako je rodina a vlast, může být zdrojem zatracení, pokud je člověk miluje víc než Boha a hledá naplnění v nich, a ne v tom, který je stvořil.
Zůstat zaměřený na kontemplaci Boha je nesmírně náročné. Poutník Dante zjišťuje, že v životě zabloudil kvůli lásce k ženě jménem Beatrice, jež byla dobrá, pravdivá a krásná, on si však myslel, že je tím vším sama o sobě. Na věčnosti pak Beatrice, která zemřela jako mladá, Danta kárá a říká, že cokoliv v ní bylo dobré, poukazovalo ke Zdroji všeho dobra. Neschopnost vidět to jej málem přivedla ke zkáze.

Pokračování textu Digitální půst jako asketické cvičení

Publikováno

Nový e-shop, Vánoce a zasílání na Slovensko

Hesperion dnes uvedl do provozu nový e-shop, dosavadní systém nevyhovoval rostoucímu počtu a pestrosti objednávek. V novém systému můžeme nabídnout více možností dopravy šitých na míru objemu vaší objednávky (doslova). Doufáme, že vše poběží hladce. Pokud by však přece jen došlo k nějakým zádrhelům, prosíme o vaší trpělivost a shovívavost – a ideálně také o zpětnou vazbu, abychom to mohli napravit.

Pokud byste rádi naše knihy obdrželi ještě do vánoc, doporučujeme poslat objednávku nejpozději v průběhu pondělí 18. prosince (ideálně s platbou na dobírku). Ne že bychom Vám knihy později neodeslali, ale nemůžeme garantovat, že Vám je pošta včas doručí. Můžete případně vybrat i dodání kurýrem Geis, kde je šance včasného dodání možná o něco pravděpodobnější.

Další novinkou je také možnost zasílání individuálních objednávek na Slovensko. V souvislostí s faktem, že společnost ZAEX nyní již funguje pouze jako velkoobchod, hesperion se rozhodl vyhovět opakovaným žádostem a spouštíme (zatím zkušebně) doručování objednávek i na Slovensko. Nabízíme dvě varianty, jednu rychlejší ale dražší prostřednictvím kurýrní služby Geis Parcel, druhou prostřednictvím „Pošty bez hranic“, kdy jednotlivé zásilky na Slovensko pak bude doručovat Slovenská pošta. Tyto zásilky budeme ve zkušebním provozu odesílat 1-2 týdně, podle zájmu.

Děkujeme za vaší dosavadní přízeň.

 

Publikováno

Michael O’Brien – rozhovor

Přinášíme našim čtenářům překlad rozhovoru s autorem knih Otec Eliáš – Apokalypsa a Eliáš v Jeruzalémě – Michaelem O’Brienem. Rozhovor vyšel prvně v prosinci 2015 ve španělštině.

Proč jste napsal toto pokračování „Otce Eliáše“ (česky původně pod názvem Apokalypsa) tolik let po první knize? Uvažoval jste o dalším svazku od začátku, nebo jste měl nějaký zvláštní důvod, proč jej napsat až nyní?

Čtenáři mi často navrhovali, abych napsal pokračování. Po mnoho let jsem tuto myšlenku odmítal, ale v posledních několika letech se mi v mysli vynořovaly silné obrazy a scény pokračování tohoto příběhu, které si přímo říkaly o to, abych je dal na papír. Modlil jsem se a čekal. Pak nastal okamžik, kdy mi bylo jasné, že bych tuto knihu napsat měl, a to nyní.

Válka mezi dobrem a zlem je nyní ještě intenzivnější a komplexnější, než v době, kdy jsem napsal Otce Eliáše. Žijeme uprostřed doby masivní apostaze od pravé víry, degenerace kdysi-křesťanské civilizace Západu, s čímž jsou spojené i nevyhnutelné útoky na náboženskou svobodu. Je to situace podstatně odlišná od situace rané Církve, jež sestávala převážně z lidí, kteří znali temnotu a prahli po světle; jejich svět byl světem vymaňujícím se z pohanství. V naší době odpadlí křesťané, kteří poznali něco ze světla, touží po navrátu do temnoty novo-pohanství. Tuto temnotu navíc hájí jako více „milující“ a „tolerantnejší“ než Boží plán pro lidstvo, než Duch a Pravda.

Vaše hlavní dílo jako spisovatele je cyklus knih „Poslední dny“ [The Last Days). Domníváte se, že naše generace je generací „posledních dnů“?

Myslím si, že ano, i když bych se velice rád mýlil. V naší době se všude kolem objevuje bezprecedentní množství apokalyptických znamení. Zajisté, v dějinách již bylo několik „menších apokalyps“, žádná však nedosahovala rozměrů a charakterů té, které čelíme my dnes. Neustále si připomínám Pánovo varování, abychom „bděli a byli připraveni“ – je to varování platné pro všechny generace. Víme, že jedno pokolení bude podrobeno zkoušce radikálním, absolutním způsobem, globálním pronásledováním všech, kdo následují Ježíše. Pokolení, jenž je nejméně bdělé, které hřích a omyl ukonejšily ke spánku, pokolení zdrogované příjemnostmi a svody bude tím, kterému bude vládnout Antikrist. Důvodem, proč píši romány, jež si kladou apokalyptické otázky, je to, abych se své vlastní generace zeptal, „Bdíme?“ a stejně důležitou otázku, „Jsme duchovně připraveni, jsou-li toto časy předpovězené proroky a Ježíšem samotným?“

Pokračování textu Michael O’Brien – rozhovor