Publikováno

Růženec a tradiční liturgie

Má mše svatá a modlitba růžence něco společného? Nad tímto tématem se zamýšlel americký autor Peter Kwasniewski. Přinášíme vám překlad jeho článku původně publikováno na stránkách Rorate Coeli na svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Užitečné opakování.

Jak každý obyčejný člověk ví (a jak očividně nevěděli reformátoři liturgie), opakování je v lidské řeči výsostně užitečným a důležitým prvkem. Ukazuje se to v rytmu básnických veršů, důvěrných rozhovorech milenců, vznešených mystických vizích, áriích hudebních skladatelů a v častých prosbách malých dětí, aby mohly ten samý příběh vyslechnout znovu a znovu. Těm, které milujeme, opakujeme láskyplná slova. Růženec tento zvyk umocňuje – stejně tak činí i tradiční liturgie, ať už se jedná o mši svatou, nebo modlitbu hodin. Mnohá opakování zde zdůrazňují, umocňují a vyjadřují myšlenky a pocity srdce.

Krutým činem racionalismu bylo vykrájet opakování pokládaná za „neužitečná“. Tak došlo k odstranění mnohých políbení oltáře, mnohých výzev „Dominus vobiscum“, dvojího Confiteor, devítinásobného Kyrie, znamení kříže, vícerých modliteb předcházejících svatému přijímání, a dvakrát opakovaného, trojnásobného „Domine, non sum dignus.“ Přemýšlím, zda lidé zodpovědní za tuto deformaci prošli smutným osudem zanedbávaných dětí, které neměly možnost naslouchat poesii nebo často opakovaným pohádkám.

Jediným druhem opakování, jež náš Pán zavrhuje, je opakování bezmyšlenkovité, či manipulativní. V jednom případě člověk opakuje prázdná slova či slabiky, aniž by je naplňoval nějakým obsahem, v druhém případě opakuje tatáž slova jako zaříkání, díky němuž usiluje o získání moci nad něčím druhým (včetně bůžků, tak, jak o nich bláhově přemýšlí pohané). Tradiční katolická zbožnost však používá opakování zcela odlišným způsobem – ke slávě Boží a prospěchu duše.

Důraz na tajemství, nikoliv na činnost

Růženec je „žaltářem Naší Paní“. Dalo by se říci, že je chudákovými sto padesáti žalmy. Tímto chudákem je každý z nás, my všichni; my jsme chudými žebráky, kteří klečí před Božím trůnem, hledají Jeho milosrdenství a požehnání z rukou Jeho Nejsvětější Matky. Modlitba růžence je sama v sobě nepředstavitelným, nevyčerpatelným bohatstvím, pramenem života modlitebního sjednocení s Ježíšem.

V určité chvíli po prvním objevení se modlitby růžence došlo k tomu, že se jednotlivé desátky spojily s rozjímáním o tajemství života Ježíše i Marie jako jejich rámcem. Všímejte si, jak nás růženec vede k zpomalení a zaměření vlastní pozornosti na tajemství Boží, nikoliv na vnější apoštolát, či hektický aktivismus. Růženec se zaměřuje spíše na bytí, než na konání. Rovněž tradiční mše svatá je požehnaně prosta prapodivného upínání pozornosti výlučně na užitečnost, okamžité výsledky a novou evangelizaci čehokoliv. Růženec, stejně jako mše, nás formují, vyživují nás v hloubi duše, vtahují nás do tajemství našeho Pána, skrze něž jsme spaseni. Toto je nutnou podmínkou pro to, abychom vůbec byli schopni pro Království Boží cokoliv učinit – to je naopak cílem veškeré práce, kterou konáme.

Pozornost upnuta na Pána a jeho Matku, nikoliv na lidi

Růženec, dokonce i růženec recitovaný spolu s dalšími, je stále modlitbou „vertikální“. Nejde o skupinu, ani o zapojení se do této skupiny, nejde o to upínat pozornost na její skutečné (či předpokládané) cíle, dokonce nejde ani o to vymínit či vyžádat si určitou odpověď. Stejně jako mše, růženec ve skutečnosti přivádí lidi k sobě, sloužím našim potřebám a žádá si naši odpověď. Ale jeho pozornost, smysl, celá orientace, spočívá jinde.

Pravděpodobně nejmarkantnějším a nejúctyhodnějším aspektem tradiční mše je toto: v každém okamžiku, s výjimkou kázání, je mše očividně aktem úcty vzdávané Všemohoucímu Bohu, Otci, Synu i Duchu svatému; je činem kněžství Kristova a oběti Jeho Těla a Krve. Zjevně nejde o společenské setkání, při němž se na sebe celebrant a společenství usmívají a podává se občerstvení.

Škola disciplíny.

Ačkoliv není nic špatného na recitaci růžence v sedě, mnoho lidí se jej modlí v kleče. Pro kolena a záda je to tvrdé cvičení. Ne nadarmo je ve východních církvích klečení považováno za postoj kajícníka, a není náhodou, že katolíci během svátosti smíření tradičně klečí. Růženec je modlitbou, která nás zve k disciplíně, a do jisté míry ji od nás také vyžaduje. Jedná se o disciplínu tělesnou, ale v mnohem větší míře také o disciplínu duchovní. Kdykoliv se nám myšlenky rozutečou, znovu je třeba zaměřit svou pozornost – jemně, ale pevně – zpět k modlitbě. Toto je modlitba vytrvalosti – je třeba u ní setrvat, děj se, co děj. Ďábel nepochybně nechce, abychom se růženec modlili. Minimálně moje životní zkušenost říká, že do růžence člověk nepronikne rovnou, ale musí do něj vrůstat, s důvěrou v přísliby Panny Marie.

Tradiční  mše svatá je skutečný výcvikový tábor duchovní disciplíny. Během tiché mše svaté je často zvykem klečet téměř  od začátku do konce. Nedokáži dostatečně vylíčit, jakou obrovskou pomocí to pro mě, lenocha, bylo. Během zpívané mše svaté se klečí rovněž hodně. Celá mše je navíc delší – nikam se nespěchá, a ano, Bůh je důležitější než cokoliv jiného, co byste vy nebo vaše rodina mohli dělat místo toho. Je tedy třeba se poprat s netrpělivostí. Pokud má člověk navíc houf dětí, výzvy se násobí. Růženec, stejně jako stará mše, vyžadují – a odměňují – disciplínu.

Používání hmatatelných symbolů spolu s ústní a kontemplativní modlitbou

Jsem přesvědčen, že jedním z jednoduchých důvodů, proč máme rádi růženec, je ten, že se jedná o fyzický předmět: šňůru korálků seskupených podle určitého vzoru, s medailkou a křížem. Katolíci by měli mít náklonnost k fyzickým věcem, protože Bůh je miluje. On přivedl materiální svět v bytí jako jeden ze způsobů, jak s námi komunikovat a také jako jeden ze způsobů, jímž můžeme komunikovat my s ním.

Růženec tedy není jen hrstkou slov (prokletí užvaněnosti), není ani pouhým Mount Everestem kontemplativní modlitby (prokletí devotio moderna utrženého ze řetězu), ale harmonickou triádou: opakovaná slova – příslušná tajemství – a korálky. Každá naše část v něm najde něco pro sebe a – buďme upřímní – znamená to, že některá naše část občas zaskočí za ty ostatní. Všimli jste si někdy, že existují dny, kdy se zdá, že vaše prsty se modlí víc, než vaše ústa nebo vaše mysl? Měli bychom být dostatečně pokorní na to, abychom se nechali unášet i vlastníma rukama.

Pro paralelu ke mši svaté nemusíme chodit daleko. Mše je plně nasycena fyzickými znameními posvátného od začátku do konce, čímž nám dává záchytné body, k nimž lze upnout vlastní modlitby. Požehnáním je veliký prostor pro meditaci: neočekává se, že člověk bude bez ustání dělat toto, říkat tamto, „všichni najednou, teď!“ Existuje zde ticho, v němž si lze odpočinout; zpěv rozšiřující nitro; ceremonie, kterou lze pozorovat; prostor a čas pro modlitbu a – požehná-li nám Pán – bezčasé spojení s Ním, jaké nic jiného darovat nedokáže. Tradiční mše není příliš intelektuální nebo užvaněná, jako by se jednalo o přednášku zaměřenou na mravní pozdvihnutí věřících (taková snaha často vyjde vniveč i za nejlepších podmínek). Jedná se o akt úcty, v nějž se člověk může ponořit, v němž může nalézt Boha.

Ohmatané misály těch, kdo každodenně přisluhují při mši, a závoje žen jsou, stejně jako korálky růžence, hmatatelnými připomínkami toho, co se právě děje. Stačí se mrknout na antifonu nebo stranu z ordinária, aby se naše zatoulané myšlenky vrátily zpět k ústřednímu tajemství.

Obojí je přijímáno jako cosi, co je ve své podstatě po staletí nezměněné

Modlitba růžence existuje již velmi dlouho – a my si netroufáme si s ní pohrávat. Nenavrhujeme „reformovaný růženec“, z nějž bychom odstranili všechna neužitečná opakování. Ani nepřevracíme jeho přijatou formu naruby, abychom jej tak učinili přístupnějším modernímu člověku. Necupujeme ho na kousíčky jako jakýsi středověký přídavek nebo náhražkový relikt důvěrčivé mariolatrie. Nikoliv; držíme se jej, hýčkáme si ho, zachováváme jej, předáváme jej nezměněn vlastním dětem.

Logika, přístup, spiritualita je táž v otázce přístupu ke mši svaté. Ve své klasické formě se římský ritus v latině organicky vyvíjel po 1500 let. Tento vývoj v pozdějších staletí poněkud zvolnil, neboť již dosáhl dokonalosti formy, skvěle přiměřené oslavě Trojjediného Boha, stejně jako potřebám společenství, jež Boha uctívá. Nám se dostalo toho skromného privilegia, že můžeme toto nezměrné bohatství přijmout. Milujeme je a předáme je vlastním dětem.

Pannu Marii vzýváme mnohokrát jménem

Toto tvrzení je obzvláště patrné v případě růžence, který tak činí mariánskou úctu zdravým korektivem protestantského racionalismu, jenž by jinak redukoval modlitbu pouze na obracení se k Bohu samotnému, ignoroval by Jeho Matku i všechny Jeho děti, světce. Tím by ovšem došlo k urážce Boha a hříchu spáchanému vůči jeho prozřetelnosti.

Obdobným způsobem také tradiční mše svatá četnými zmínkami přiléhavě vyvyšuje Pannu Marii. Jen v neproměnlivých modlitbách se tak děje desetkrát či jedenáctkrát, v závislosti na dnu. V tomto častém vzdávání úcty přesvaté Theotokos vyjevuje římský ritus svou spřízněnost se všemi ostatními, skutečně křesťanskými liturgiemi, jako například s liturgií sv. Jana Zlatoústého. V kontrastu k tomu stojí nový pořádek mše svaté, jehož architekti se z „ekumenických“ důvodů snažili Pannu Marii upozadit. Použití jejího svatého jména, děsivého pro démony, útěšného pro hříšníky, je zredukováno v poměru jedna ku čtyřem; ve mši během dne je pak použito pouze jednou.

Tradiční liturgie, stejně jako růženec, se nikdy nevyčerpá při vzpomínce na Pannu Marii, přeslavnou matku našeho Pána a Boha, Ježíše Krista, nebo při vzývání její ustavičné pomoci.

***

Modlitba růžence je možná stále tak oblíbená proto, že sytí duchovní život mnoha způsoby, které používala (a stále používá, kdekoliv existuje) tradiční liturgie. To by mohlo vysvětlit i zvyk modlit se růženec během účasti na tiché mši svaté. Modlitba růžence během mše snad není ideálním způsobem vnitřní účasti na bohatství posvátné liturgie, víme však, že Církev tento zvyk nezakazuje, ani od něj během tiché mše svaté neodrazuje. Já se pouze snažím poukázat na to, že existuje spřízněnost mezi tichou obětí veřejné modlitby Církve a tichou modlitbou růžence Naší Paní.

To je útěšným zjištěním. Neboť (nemýlím-li se) modlitba růžence připravuje velkou skupinu katolíků vzdávajících úctu Panně Marii k tomu, aby byli schopni znovuobjevit věkovitou mši, jež je svou spiritualitou tak hluboce mariánská.

Peter A. Kwasniewski

Překlad: Kateřina Kutarňová