Drazí poutníci do Chartres,
„Světlo přišlo na svět,“ říká nám dnes Pán Ježíš v Evangeliu, „ale lidé měli raději tmu než světlo“ (Jan 3,19). A co vy, milí poutníci, přijali jste jediné Světlo, které neklame, totiž světlo Boží? Tři dny jste putovali, modlili se, zpívali, snášeli slunce i déšť. Přijali jste do svého srdce světlo?
Zřekli jste se skutečně tmy, rozhodli jste se následovat Ježíše, který je světlem světa? Milí přátelé, dovolte mi, abych vám položil tuto radikální otázku, protože není-li Bůh naším světlem, je všechno ostatní zbytečné. Bez Boha je všechno temnotou. Bůh přišel k nám, stal se člověkem, zjevil nám jedinou spasitelnou pravdu. Zemřel, aby nás vykoupil z hříchu. A o Letnicích nám seslal Ducha svatého; dal nám světlo víry, ale my máme raději tmu.
Rozhlédněme se kolem sebe. Západní společnost se rozhodla pro uspořádání bez Boha, a teď je vydaná napospas klamným pozlátkům konzumismu, zisku za každou cenu a zuřivého individualismu. Svět bez Boha je světem temnoty, lži a sobectví.
Bez Božího světla je západní společnost jako kymácející se loďka za noci. Už nemá dost lásky na to, aby přijímala děti, chránila je už v lůně matky, ochraňovala je před agresí pornografie. Zbavená Božího světla si už nedokáže vážit svých starých lidí, doprovázet nemocné ke smrti, udělat místo těm nejchudším a nejslabším. Je vydaná temnotám strachu, smutku a osamění. Nemůže už nabídnout nic než prázdnotu a nicotu.
Umožňuje bujení těch nejšílenějších ideologií. Západní společnost bez Boha se může stát kolébkou etického a mravního terorismu, nakažlivějšího a ničivějšího než terorismus islamistů. Pamatujte, že Pán Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo“ (Mt 10,28).
Milí přátelé, odpusťte mi tento popis, ale je třeba být jasnozřiví a realističtí. Mluvím k vám takto, protože mé srdce kněze a pastýře soucítí s tolika zbloudilými, ztracenými, smutnými, nepokojnými a osamělými dušemi. Kdo je povede ke světlu? Kdo jim ukáže cestu pravdy, jedinou cestu opravdové svobody, jíž je cesta kříže? Vydáme je napospas omylu, bezútěšnému nihilismu nebo agresivnímu islamismu a neuděláme nic? Musíme hlásat světu, že naše naděje má jméno: Ježíš Kristus, jediný Spasitel světa a lidstva. Už nemůžeme dál mlčet!
Milí francouzští poutníci, pohleďte na tuto katedrálu! Vaši předkové ji postavili pro hlásání víry. Všechno v ní, její architektura, sochy, vitráže, hlásá radost ze spásy a z Boží lásky. Vaši předkové nebyli dokonalí, nebyli bez hříchu, ale chtěli, aby jejich temnoty prozářilo světlo víry. Lide Francie, probuď se také dnes! Zvol si světlo! Zřekni se tmy!
Jak to udělat? Evangelium nám odpovídá: „Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu“ (Jan 3,21). Dovolme světlu Ducha svatého prozářit náš život konkrétně, prostě a až do nejdůvěrnější hlubiny duše. Jednat podle pravdy především znamená postavit Boha do středu našeho života, tak jako je kříž ve středu této katedrály.
Bratři a sestry, rozhodujme se každý den, že se obrátíme k Bohu! Slibme si v této chvíli, že si každý den uchováme několik minut ticha na to, abychom mu řekli: „Pane, vládni ve mně. Dávám ti celý svůj život.“ Drazí poutníci, bez ticha není světla. Neustálým hlukem tohoto světa, který nám brání obracet se k Bohu, se živí tma. Vezměme si příklad z dnešní mešní liturgie. Vede nás k adoraci, k synovské, láskyplné bázni před Boží velikostí. Vrcholí proměňováním, kdy se všichni společně obracíme k oltáři s pohledem upřeným na svatou hostii a na kříž v usebraném tichu a adoraci. Milujme tyto liturgie; vždyť nám dávají zakusit tichou, transcendentní Boží přítomnost a přivádějí nás k Pánu.
Drazí spolubratři kněží, chci se obrátit zvláště na vás. Nejsvětější oběť mše svaté je místem, kde naleznete světlo pro svou službu. Svět, v němž žijeme, nás neustále vábí. Jsme bez přestání v pohybu, aniž bychom se snažili se zastavit a dopřát si čas odebrat se na poušť a trochu si odpočinout v samotě a tichu, v přítomnosti Pána. Bylo by velmi nebezpečné, kdybychom se pokládali za jakési „sociální pracovníky“. Pak už bychom světu nepřinášeli světlo Boží, nýbrž své vlastní, a to není to, co lidé očekávají. Svět od kněze očekává Boha a světlo jeho Slova hlásané jednoznačně a bez překrucování.
Obracejme se k Bohu usebraným slavením liturgie, plným úcty a ticha a poznamenaným posvátností. V liturgii si nic nevymýšlejme. Všechno přijímejme od Boha a od Církve. Nesnažme se o představení ani o úspěch. Liturgie nás učí, že být knězem neznamená na prvním místě příliš mnoho dělat, ale být s Pánem na kříži. Je místem, kde se člověk setkává s Bohem tváří v tvář, nejvznešenějším okamžikem, kdy nás Bůh učí být „ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří“ (Řím 8,29). Není a nesmí být příležitostí k roztržkám, bojům či sporům. V řádné formě římského ritu naprosto stejně jako ve formě mimořádné je zásadně důležité obrátit se ke kříži, ke Kristu, který je náš Východ, naše všecko a náš jediný horizont. Jak v řádné, tak v mimořádné formě celebrujme vždy jako dnes, podle toho, co učí Druhý vatikánský koncil: se vznešenou jednoduchostí, bez zbytečných dodatků, bez strojené a teatrální estetiky, ale vždy se smyslem pro posvátno, s prvořadou starostí o slávu Boží a s duchem skutečných synů Církve dnešní a stále stejné.
Milí spolubratři kněží, uchovejte si stále tuto jistotu: být ukřižován s Kristem, to je to, co tomuto světu hlásá kněžský celibát! Plán na oddělení celibátu od kněžství udělováním svátosti kněžství ženatým mužům (tzv. viri probati), který nedávno opět vytáhli někteří lidé – „z pastoračních důvodů nebo z nutnosti,“ jak tvrdí – povede k vážným důsledkům a ve skutečnosti k definitivnímu rozchodu s apoštolskou tradicí. Vymyslíme si tím kněžství podle lidských měřítek, ale nezachováme si kněžství Kristovo, poslušné, chudé a čisté. Kněz totiž není jen alter Christus [druhý Kristus], ale opravdu ipse Christus, Kristus sám! Proto kněz, stejně jako Kristus a Církev, bude vždy znamením, jemuž se odporuje.
Vám, drazí křesťanští laici žijící ve světě, chci energicky říci: Nemějte strach! Nemějte strach nést tomuto světu světlo Kristovo! Vaším prvním svědectvím musí být vlastní příklad, jednejte tedy podle pravdy. Kristus ať je vaším světlem v rodině, v práci, ve vašich společenských, ekonomických i politických vztazích. Nebojte se svědčit o tom, že vaše radost pochází od Krista. Prosím vás, nezakrývejte zdroj své naděje. Naopak, hlásejte ji! Vydávejte svědectví! Evangelizujte! Církev vás potřebuje! Připomínejte všem, že jedině „ukřižovaný Kristus zjevuje ryzí smysl svobody“ (Veritatis splendor, 85). S Kristem osvoboďte svobodu, kterou dnes spoutávají falešná lidská práva směřující k sebezničení člověka.
Zcela zvláštní poselství chci adresovat vám, milí rodiče. Být otcem a matkou rodiny v dnešním světě je podnik plný utrpení, překážek a starostí. Církev vám říká: díky! Ano, díky za velkorysé darování sebe samých. Mějte odvahu vést své děti ke světlu Kristovu. Budete někdy muset jít proti proudu, snášet výsměch a pohrdání světa. Nejsme tu však proto, abychom si stěžovali na svět. „My kážeme Krista ukřižovaného; židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost“ (1 Kor 1,23-24).
Nebojte se! Nevzdávejte se! Církev vám slovy papežů – zejména od vydání encykliky Humanae vitae – svěřuje prorocký úkol: přede všemi vydávat svědectví o radostné důvěře v Boha, jenž nás učinil rozumnými strážci přirozeného řádu. Hlásáte to, co nám Pán Ježíš zjevil svým životem: Svoboda se uskutečňuje v lásce, to je v darování sebe sama (srov. Veritatis splendor, 87).
Milí otcové a matky, Církev vás miluje. Milujte Církev! Ona je vaší matkou. Nepřidávejte se k těm, kdo se jí vysmívají, protože nevidí vrásky v její tváři, zestárlé staletími utrpení a zkoušek. I dnes je krásná a září svatostí.
Nakonec se chci obrátit i na vás nejmladší, kterých je tu tolik. Prosím vás, abyste si nejprve poslechli „starce“, který má větší autoritu než já. Je to svatý Jan Evangelista. Kromě svého životního příkladu zanechal mladým i písemný vzkaz. V jeho prvním listě čteme tyto dojemné věty starce k mladým lidem v církevních společenstvích, která založil. Poslyšte jeho silná, moudrá a vřelá slova: „Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě“ (1 Jan 2,14-15). Svatý Jakub dodává: „Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem? Kdo chce tedy být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jak 4,4). Západní svět je nepopiratelnou ilustrací toho, co říká svatý Jakub.
Svět, který nemáme milovat a jemuž se nemáme přizpůsobovat – jak komentoval otec Raniero Cantalamessa v kázání na Velký pátek 2018 – není, jak víme, svět Bohem stvořený a milovaný, nejsou to lidé ve světě, kterým naopak máme vždy vycházet vstříc, zejména těm chudým a posledním, milovat je a pokorně jim sloužit.… Nikoli! Svět, který nemáme milovat, je jiný, totiž takový, jakým se stal pod nadvládou satana a hříchu. Je to svět ideologií, které popírají lidskou přirozenost a ničí rodinu. … Rozhodující roli v něm sehrávají struktury OSN, které vnucují novou světovou etiku a staly se dnes drtivou silou, která se šíří éterem prostřednictvím nekonečných technických možností. V mnoha západních zemích je dnes zločinem odmítnout se podřídit těmto strašlivým ideologiím. Právě tomu říkáme přizpůsobení duchu doby, konformismus. Velký věřící básník minulého století, Thomas Stearns Eliot, napsal tři verše, které vypovídají více než celé knihy: „Ve světě prchajících / člověk mířící opačným směrem / bude vypadat jako dezertér.“ Milí mladí křesťané, smí-li se stařec jako Jan obrátit přímo na vás, chci vás i já povzbudit: přemohli jste zlého ducha! Bojujte proti každému zákonu, který odporuje přirozenosti a který se nám chce vnutit, postavte se proti každému zákonu, který je proti životu, proti rodině. Buďte těmi, kdo se vydávají opačným směrem! Mějte odvahu jít proti proudu! Opačný směr pro nás křesťany není místem, nýbrž osobou: je to Ježíš, náš přítel a vykupitel. Obzvláště jeden úkol je svěřen především vám: zachránit lidskou lásku z tragické situace, v níž se ocitla: láska, která už není darováním sebe, nýbrž pouhým – často násilným a tyranským – vlastněním druhého člověka. Na kříži se Bůh zjevil jako agapé, láska, která se dává až k smrti. (https://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27416). Skutečně milovat znamená za druhého zemřít jako mladý četník, podplukovník Arnaud Beltrame.
Milí mladí, v duši nepochybně často prožíváte boj temnoty se světlem a občas podlehnete snadným rozkoším tohoto světa. Z celého svého kněžského srdce vám říkám: neváhejte! Ježíš vám dá všechno. Budete-li ho následovat, abyste se stali svatými, o nic nepřijdete. Získáte jedinou Radost, která nikdy neklame. Jestliže vás dnes Kristus volá, abyste ho následovali jako kněz, řeholník či řeholnice, neváhejte. Odpovězte mu „fiat“, nadšeným a bezpodmínečným ano. Bůh vás potřebuje. Jaká milost! Jaká radost!
Západ evangelizovali světci a mučedníci. Vy, dnešní mladí, budete světci a mučedníky, na něž čekají národy pro novou evangelizaci. Vaše země žízní po Kristu. Nezklamte ji! Církev vám důvěřuje. Modlím se, aby mnozí z vás dnes, při této mši svaté, odpověděli na Boží volání, abyste ho následovali a všeho se vzdali kvůli němu, kvůli jeho světlu. Milí mladí lidé, nebojte se! Bůh je jediný přítel, který vás nikdy nezklame.
Když volá Bůh, je to volání radikální. Znamená to, že jde až do konce, až ke kořenům. Nejsme povoláni k tomu, abychom byli průměrnými křesťany. Nikoli, Bůh volá nás celé k naprostému sebedarování až k mučednictví těla nebo srdce.
Lide Francie, civilizaci tvé země utvářely kláštery. Křesťanskou Evropu vybudovali muži a ženy, kteří se rozhodli následovat Pána Ježíše radikálně, až do konce. Protože hledali jedině Boha, vybudovali civilizaci krásnou a pokojnou jako tato katedrála.
Lide Francie, národy Západu, pokoj a radost nenajdete, nebudete-li hledat jedině Boha. Vraťte se ke kořenům. Vraťte se ke Zdroji. Vraťte se do klášterů. Ano, vy všichni se odhodlejte strávit několik dní v klášteře. V našem světě plném shonu, ošklivosti a smutku jsou kláštery oázami krásy a radosti. Zažijete tam, že je možné postavit Boha konkrétně do středu celého života. Prožijete tam jedinou radost, která nepomíjí.
Drazí poutníci, odřekněte se tmy a zvolte si světlo. Prosme nejblahoslavenější Pannu Marii, abychom dokázali říci „fiat“, to znamená přijmout světlo Ducha svatého v plnosti jako ona. V den, kdy z rozhodnutí papeže Františka slavíme svátek Panny Marie, Matky Církve, prosme přesvatou Matku o srdce podobné jejímu, srdce, které Bohu nic neodmítne, srdce hořící láskou pro slávu Boží, srdce horlivě hlásající radostnou zvěst, srdce velkodušné a štědré jako srdce Mariino vůči Církvi, jako srdce Ježíšovo. Amen.
Kardinál Robert Sarah
Překlad Lucie Cekotová