Čtyři svědkové

Kniha amerického autora Roda Bennetta přibližuje příběh čtyř apoštolských Otců. Poutavým způsobem vypráví o jejich životních osudech a současně je  doslova prošpikovaná citacemi z jejich děl. Sám autor popisuje vznik této knihy následujícími slovy:

Když jsem jednoho deštivého rána okou­něl v místním křesťanském knihkupec­tví, natrefil jsem na sadu svazků s titulem Přednicejští Otcové. Byla zastrčená na zadní polici, svazků bylo přinejmenším deset a šlo o reprint staré edice z 19. století. Nesměle jsem nahlédl dovnitř, což zjevně ještě žádný zákazník neudělal – a do pěti minut mi bylo jasné, že jsem se právě spustil králičí norou do Říše divů. Celé dva díly tohoto souboru – velké, tlusté, knihovnické svazky v pevné vazbě napěchované drobným písmem – neobsahovaly ani jediné slovo napsané po roce 200. Přiznávám, že jsem se po hlavě vrhl do četby.

Přímo do rány mi přišli čtyři výřeční svědkové vyplňující právě tento domnělý přeryv mezi apoštolským a po­apoš­tolským křesťanstvím. Byl zde nejprve Klement Římský a jeho List Korinťanům – spis napsaný podle konzervativních odhadů zhruba ve stejné době jako Janovo evangelium. Dále jsem objevil Ignáce, raného pastýře církve v Antiochii a „posluchače apoštolů“. Justin Mučedník podává zprávu, že v jeho době se již Církev rozšířila po celém známém světě – a to jsme v roce 150. A Irenej z Lyonu ve své rozsáhlé, pětisvazkové polemice Proti herezím tesklivě vzpomíná na své studium teologie u nohou Polykarpových. Vytrval jsem a od počátečního setkání jsem pokročil k intenzivnímu studiu. Skoro celý rok jsem nečetl prakticky nic jiného než Bibli a tyto čtyři apoštolské otce. Klement Římský, Ignác z Antiochie, Irenej z Lyonu a Justin Mučedník se stali mými stálými, každodenními průvodci.

Ale jak jsem se tak nořil do této víry, o devatenáct století mladší než má vlastní, začal jsem si zároveň pomalu uvědomovat, že se děje mnohem víc než jen to, že studuji zajímavý předmět: že prodělávám hlubokou duchovní proměnu.
Zpětně vidím, že když jsem poprvé otvíral tyto knihy, připadal jsem si jako archeolog, který právě rozlomil prasta­rou pečeť na dolech krále Šalamouna a chystá se vynést na světlo jeho zaprášenou pozůstalost. Ale záhy jako by se ve světle mé svítilny zjevil král Šalamoun osobně, trůnící mezi svými poklady, plný života a síly a stále připravený podělit se o svou vznešenou moudrost s každým, kdo jen má uši k slyšení.