Filosofické dílo významného německého fenomenologa Dietricha von Hildebranda je české čtenářské obci dosud málo známé. Důvodů je více. Asi nejvýznamnějším z nich je skutečnost, že raná fenomenologie, k jejímž představitelům von Hildebrand patřil, stála v celosvětovém měřítku dlouhou dobu ve stínu Husserlovy transcendentální fenomenologie, později Heideggerova tázání po bytí a francouzské fenomenologické tradice (J.-P. Sartre, M. Merleau-Ponty, E. Levinas, aj.). Recepce fenomenologie u nás odráží tento celosvětový trend. Významná je rovněž okolnost, že Jan Patočka, který měl hlavní zásluhu na zdomácnění fenomenologie v našem prostředí, se orientoval především na myšlení pozdního Husserla a Heideggera. Z rané fenomenologie recipoval, zdá se, pouze Ingardena a Schelera. Tyto a další důvody způsobily, že zatím neexistují české překlady von Hildebrandových hlavních filosofických děl. Přeloženy byly dosud pouze dva pozdní von Hildebrandovy texty k pokoncilnímu vývoji v katolické církvi[1]
Biografie D. von Hildebranda, kterou má nyní čtenář k dispozici, je onou pověstnou vlaštovkou, která jaro nedělá. Snad ale podnítí vznik dalších překladů autora, který je dnes vysoce aktuální nejen jako náboženský myslitel, fenomenolog, a filosofický personalista, ale i jako odvážný a pronikavý kritik nacismu v době, kdy mnozí jeho hrozbu neviděli, vidět nechtěli, nebo se báli o ní veřejně mluvit. Druhá část knihy líčí příběh muže, který byl jako jeden z mála schopen toto nebezpečí rozeznat a veřejně na něj upozorňovat.[2] Člověka, jehož nástup nacistů k moci donutil odejít z Mnichova do rakouského exilu, odkud v intelektuálním odporu pokračoval. Muže, který byl po anšlusu Rakouska a bleskové porážce Francie nucen se skrývat, dokud se mu shodou šťastných okolností nepodařilo z Evropy uprchnout. Jeho dramatická pouť skončila v New Yorku, kde žil a působil jako profesor na jezuitské Fordham University až do své smrti v r. 1977. Von Hildebrandův životní příběh je dnes opět vysoce aktuální. Fašismus je totiž v podobě putinovského Ruska stále živý a opět ohrožuje západní liberální demokracie.[3]
Inspirující však není pouze von Hildebrandův postoj vůči nacismu a jeho kritika národně socialistické ideologie. Zajímavé je rovněž sledovat filosofické a náboženské kořeny tohoto postoje a kritiky. Ty čtenáři odhaluje první část publikace. Obsahuje von Hildebrandovy vzpomínky na mládí (1889–1906), univerzitní roky (1906–1914) a první poválečná léta. Setkáváme se v nich s chlapcem, později mladým mužem, jehož láska k filosofii vedla k názorovému rozchodu s otcem. Von Hildebrandův otec, Adolf von Hildebrand, byl významný umělec a autor knihy o formě ve výtvarném umění.[4] Na rozdíl od svého syna však nepovažoval filosofii za „seriózní intelektuální záležitost“. Přesto nakonec synovu profesní volbu přijal a finančně jeho studium podporoval. Toto studium se začíná v domovském Mnichově, kde tou dobou již existoval fenomenologický kroužek kolem A. Pfändera, a pokračuje v Göttingen přímo u zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla. Memoáry přináší pozoruhodný obraz řady klíčových postav raného fenomenologického hnutí, zejména Maxe Schelera, kterého s o patnáct let mladším von Hildebrandem pojilo úzké přátelství.
Hlubokou ránu rozvoji fenomenologie způsobila první světová válka. Adolf Reinach, který měl mnohem větší formativní vliv na skupinu Husserlových předválečných studentů než sám Husserl, padl na frontě. Von Hildebrand během války pracoval v nemocnici jako asistent lékaře a po nocích psal svou habilitaci Mravnost a mravní poznání hodnot. Po válce se habilitoval na Mnichovské univerzitě a působil tam jako soukromý docent. Toto období však nebylo vyplněno pouze akademickou prací. Von Hildebrand těsně před válkou konvertoval ke katolictví. Z nadšeného konvertity se postupně stal významný katolický autor a organizátor večírků, na nichž se diskutovaly náboženské a filosofické otázky. Z těchto diskuzí vznikly na přelomu dvacátých a třicátých let knihy s náboženskou tematikou: Čistota a panenství (1927), Manželství (1929) a Liturgie a osobnost (1933). Po filosofické stránce se von Hildebrand v této době věnoval především filosofii společenství. Plodem tohoto úsilí byla do té doby jeho nejobsáhlejší filosofická kniha Metafyzika společenství (1930). Slibně započatá akademická kariéra, možnost být součástí tehdejšího bohatého kulturního a intelektuálního života bavorské metropole – o to vše von Hildebrand přichází zmíněným odchodem do exilu kvůli názorovému střetu s nacismem.
Von Hildebrandovy vzpomínky nebyly původně psány jako text určený k zveřejnění. Von Hildebrand je psal pro svou ženu Alici. Požádala jej o to, protože jí bylo líto, že se svým o mnoho let starším mužem nemohla sdílet léta jeho mládí. Alice von Hildebrand z těchto materiálů vybrala vzpomínky, které jsou vhodné pro publikaci, místy je doplnila, opoznámkovala a zaujala narativní roli vypravěče, takže to, co bylo zřejmě v originálních materiálech vyprávěním v první osobě, je nyní vyprávěním o von Hildebrandovi. Přeji čtenářům, aby propadli kouzlu těchto memoárů a aby je četli tak, jako kdysi já – jedním dechem.
Prof. Martin Cajthaml, Ph.D., CMTF UPOL
[1] Von Hildebrand, Trójský kůň ve městě Božím, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1999; týž, 25 let „Humanae Vitae“ jako znamení odporu, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1999.
[2] Von Hildebrandův protinacistický odboj je podrobně zdokumentován i v dalších memoárových výběrech doplněných o von Hildebrandovy texty kritizující nacistickou ideologii. Srv. Von Hildebrand, D., My Battle Against Hitler. Faith, Truth and Defiance in the Shadow of the Third Reich. Translated and edited by John Henry Crosby with John F. Crosby, Image: New York, 2014; Wenisch, E., ed. Dietrich von Hildebrand. Memoiren und Aufsätze gegen den Nationalsozialismus 1933–1938, Mainz: Matthias Grünewald Verlag, 1994.
[3] Srv. k tomu vysoce zajímavou přednášku amerického historika Stephena Kotkina na https://www.youtube.com/watch?v=0tXvLJXkFFg. Samozřejmě, že nelze identifikovat fašismus a nacismus. Stejně není možné ztotožňovat současné autoritářské režimy s italským fašismem jako historickým fenoménem. Na druhou stranu, jak připomíná Kotkin, nelze přehlédnout řadu společných znaků mezi nacismem a fašismem a současnými autoritářskými režimy jako je Putinovo Rusko.
[4] Von Hildebrand, A., Das Problem der Form in der bildenden Kunst, Strassburg, 1893. Adolf von Hildebrand byl autorem řady významných staveb v Mnichově. Za své zásluhy získal šlechtický titul. Rodinná vila postavená podle jeho plánů je dnes veřejně přístupná. Jsou v ní vystavena von Hildebrandova umělecká díla (https://de.wikipedia.org/wiki/Hildebrandhaus).